Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 32 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Rodičům a známým






Doporučení pro rodiče a přátele.

Pocity, které můžete mít při zjištění, že se vám blízký člověk sebepoškozuje:

1. Šok a odmítnutí:

Sebeubližující si lidé často svá zranění skrývají právě z obavy, že vás budou šokovat. Proto se ukrývají do dlouhého oblečení a při „nehodě“, kdy je zranění objeveno si vymýšlí nejrůznější záminky. Je to jejich tajný svět, o kterém se většina známých dozvídá náhodou a to více jsou tedy šokováni.

Odmítnutí za šokem následuje. Je to běžný postup, kterým se člověk vyrovnává s věcmi, které jsou pro něj nepochopitelné. Přijmout tento fakt je velmi těžké a proto se může u vás dostavit deprese. Ubližování si ukazuje na emocionální bolest, která se v daném jedinci ukrývá a popření od ostatních může být vyloženo jako popírání problémů, jež člověka trápí. Je tedy nutné uvědomit si realitu a získat na věc náhled. To je pro vás v této situaci jistě obtížné, ale uvědomte si, že poskytnout pomocnou ruku je velmi důležité!

2. Zlost a frustrace:

Velmi běžná reakce na zjištění sebepoškozujícího se chování je hněv a zlost. Prvně jej mohou vyvolávat lži, které „podivné“ chování doprovázejí. Tyto lži narušují přátelské vztahy mezi vámi a vašim blízkým a zákonitě vás zlobí. Rovněž je frustrující vidět, že se sám trýzní a nevědět, jak vlastně pomoci. Není důležité, jak moc se Vám nelíbí, co "sebeubližovatel" dělá, ani jak moc se ho snažíte kontrolovat, jednoduše toto ovlivnit nemůžete. I tato bezmoc ve vás může vyvolávat vztek. Je ale nutno uvědomit si,že sbezraňování je odlišné od běžného chování tím, že je důsledkem psychického trápení a váš hněv zde skutečně nepomůže.

3. Empatie a soucit:

Porozumění tomu, jak moc tito lidé trpí je dobré, ale ne bez výhrad. Dokážete sice pro ně mnoho udělat, pochopit jejich problémy, zároveň se ale sami můžete propadat do hlubin deprese. Empatie vám umožní vstoupit do vnitřního světa druhého a orientovat se v jeho situaci. Často můžete pocítit soucit a pokud vidíte, že sebepoškozování pokračuje, vyvolá to ve vás smutek. Zatímco empatie je mechanismem pomocným, u soucitu je tomu naopak, staví tyto lidi do podružné pozice a na jejich chování pohlíží negativně. Je třeba si uvědomit, že „sebezraňovatelé“ jej naopak vnímají jako pozitivní pomoc v náročných situacích! Nezapomínejte na to!

4. Pocity viny:

Sebeničení vašich blízkých ve vás může vyvolávat pocity viny, že jste nebyli a nejste dobrými rodiči, partnery, kamarády. Máte pocit, že jste jim nedali dost lásky, péče, podpory a náklonnosti, vyčítáte si, že jste nebyli v potřebný čas na správném místě či že jste dostatečně nenaslouchali. Toto ale není nutné, protože každý člověk má právo volby mechanismu, jak bude řešit své problémy a navíc místo výčitek je účinnější zeptat se, jak můžete pomoci a dát najevo, že za svým blízkým stojíte!

Myšlenky, které se u vás mohou vyskytnout:

  • „Je to moje chyba“
  • „Je to blázen“
  • „Dělá to proto, aby mnou manipuloval“
  • „Musím to dát do pořádku“
  • „To mění celý náš vztah“
  • „Je jiný než jsem myslel“
  • „Chce mě trápit“
  • „Je to masochista“

Tyto věty vás jistě napadají, nejsou však pravdivé a pro sebepoškozujícího bolestné. Zkuste se jich vyvarovat.

Co dělat a co nedělat:

URČITĚ ANO

Mluvte o sebeubližování – ignorováním problému nic nevyřešíte, mějte na paměti, že „sebepoškozovatelé“ se často stydí o problému hovořit, je to pro ně tabu. Přistupujte k nim s ohledem a trpělivostí, mluvte klidně, nic nevyčítejte, zajímejte se. Jde o první krok k pomoci. Samozřejmě budete rozpačití z toho, co říci a neublížit, zde jsou příklady vhodných otázek:

  • Zajímalo by mě, jak dlouho si ubližuješ?
  • Mohl bys mi říci, proč si ubližuješ?
  • Jakým způsobem?
  • Co myslíš, kdy a kde se nejčastěji zraníš?
  • Jak často si způsobuješ bolest?
  • Jak jsi k sebepoškozování přišel?
  • Není ti nepříjemné o tom se mnou mluvit?
  • Chtěl byses sebeubližování zbavit?
  • Jak ti mohu pomoci?

URČITĚ NE

Neklaďte otázky, pokud o tom váš blízký nechce hovořit, to by vedlo k odcizení a nemuselo by se vám již podařit navodit vztah důvěry. Nebuďte mu stále v patách, tento člověk potřebuje hodně soukromí, nekritizujte jej, nezvyšujte hlas, zcela se vyvarujte citového vydírání a zákazů! Velmi nevhodné je zesměšňování, podceňování, ale i přílišné zveličování problému.

Nabídněte pomoc:

Nabídnout pomoc je pro vás jistě těžké, ale sebeubližující si má stejný problém, neví jak o pomoc požádat, nebojte se tedy zeptat, co pro něj můžete udělat. Poohlédněte se po možnostech profesionální péče, poraďte se s přáteli, čtěte literaturu, hledejte na internetu, seznamte se s touto problematikou do hloubky. Pak platí jen jedno pravidlo: NEODSUZUJI, ROZUMÍM, POMÁHÁM.

Přeložila a napsala Blizi









Copyright © Sebepoškozování
Všechna práva vyhrazena.

Publikováno: 22.07. 2006 (38218 čtenářů)

[ Zpět ]

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund