Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 37 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Body art aneb sebezraňování v umění

Autor: Blizi - Středa, 19.07. 2006 - 22:09:30
Téma: Sebepoškozování

Ještě dříve než body art získal své pojmenování, objevil se Bruce Nauman, který se okolnímu prostoru vydával ve Vlastním portrétu jako fontána, který se tváří jako pocta Duchampovi.

Počátek lze pak datovat na 27.11.1960, kdy Yves Klein vydal zvláštní číslo novin, celé věnované jeho uměleckým aktivitám a na titulní stránce reprodukoval práci pojmenovanou popisně "Malíř prostoru se vydává do prázdna", později zjednodušeně "Skok do prázdna" a i jako fotomontáž byla vzata doslova....

Body-art: umění, které se nebojí jít až do krve.

 

Yves Klein snad jako první použil lidského těla jako „živého štětce“, ve svých monochromních modrých obrazech, známých pod názvem Antropometrie, využíval otisků modelek, které se podle jeho pokynů nabarveným tělem přitlačily na plochu

S myšlenkou vystavit sám sebe přišel Timm Ulrichs, v roce 1961 si sedl do výstavní síně a vystavoval sám sebe jako exponát.

Také Gilbert a George se sami předváděli jako Živé sousoší (1962) a jako Zpívající plastika (1970), podle nich umožňuje lidská socha „vnímat citlivě vše“. G a G se neustále objevovali spolu, nosili stejné obleky a vycházkovou hůl, pózovali s pozlaceným obličejem

Cesta k tělu vedla přes zkušenost s malbou, stávající se čím dál víc fyzickým aktem materializace, kdy mnohem důležitější než výsledek byl proces provedení, zaznamenávaný fotografií, filmem či jen slovním popisem.

Po ohlasu Kleinových akcí přišla k tělesným akcím řada vídeňských akcionistů, kteří akcemi manifestovali reverzibilitu tělesného a psychického. Tělo se stalo nositelem duševního dění, obětí sebezraňování a každý umělec se k tělu vztahoval odlišně.

Hermann Nitsch nazýval své práce Malaktion a spočívaly v lití červené barvy a krve z plechovky na bílé plátno, na mladého muže, staženého beránka…

Rudolf Schwarzkogler své akce neprováděl před publikem, pouze snímal kamerou, pracoval s objekty, které se používají ve zdravotnictví, jako jsou obvazy, náplasti, hadičky a žiletky.

Günter Brus zjišťoval, co znamená objevit se na veřejnosti v necivilním obleku, některé akce se odehrávaly i v galerii, kdy si nahý Brus rozřízl žiletkou tělo, stehna a lebku, vrhl se proti ústřednímu topení a pil moč.

Ve Spojeným státech se tělesným uměním zabývala Carolee Schneemannová, v akci nazvané Eye Body nechala po svém nahém těle lézt hady a podílela se i na inscenacích Roberta Morrise (I-box)

Postupně začalo tělo vystupovat samo za sebe a stalo se hlavním centrem díla, akcionisté jako první ve svých scénách ukazovali menstruující ženu či před publikem vykonávali svoji potřebu.

Tělo se v body-artu ovšem může ocitnout i ve zcela zvláštních spojitostech. Krajní podoby BA bývají spojeny s náročnou tělesnou námahou, hladověním, fyzickou bolestí a zraněním. Tělo se stává nástrojem nové senzibility, s jeho pomocí může být vytvořena umělá skutečnost, zároveň lze prostřednictvím těla získat zvláštní poznání.

Tělo v jakýsi pohanský fetiš měnil Joseph Beuys, jenž v akci Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci pomazal svoji hlavu medem, pokryl zlatými lístky a tři hodiny vykládal mrtvému zajíci obsah svého umění.

Kleinem ovlivněn byl také Pierro Manzoni, jež je autorem plechovky „Umělcovo hovno“.

Kolem roku 1970 se objevilo několik osobností, věnujících se tělu podstatněji. Patřil mezi ně Vito Acconci, který zkoumal fyzické možnosti těla vzhledem k dalšímu účastníkovi, soustředil se na osobní prožitek, do očí si vliv mýdlovou vodu nebo si do kůže vtíral rozmačkanou štěnici.

Chris Burden se ke svému tělu choval jako k věci, nechal si prostřelit paži nebo se plazil skleněnou drtí. Realizoval také akci Socha tak, že se usadil na vysokou židli a po více než 40 hodinách omdlel a spadl na zem, obrys jeho těla byl obkreslen křídou a umělec odnesen z místnosti.

Vyhrocené akce prováděla také Marina Abramoviæ společně s Ulayem, zabývali se možnostmi spojení obou těl a délku performance ohraničovala tělesná výdrž obou účastníků. Patří sem akce jako Breathing in/out, kdy jeden dýchá prostřednictvím druhého, Zbývající energie s napnutým lukem, Light/Dark, kdy se vzájemně políčkují atd.

Z dalších umělců jmenujme Stuarta Brisleyho, který strávil skoro týden ponořený v lázni, v niž plavaly vnitřnosti a jiné části zvířecích těl.

Bolest doprovázela také akce Giny Pane. Tato umělkyně nechávala kapky krve volně stékat po bílých šatech, prorážela si dlaně a chodidla hroty na žebříku a vytvářela jakási fotografický tabla. K sebezraňování používala žiletky a špendlíky a akce mají nádech sentimentality a melancholie.

Specifický přístup zaujímal Stelarc, jež se nechal zavěšovat na rybářské háčky volně do prostoru Paul McCarty pracoval s maskami, převleky,syrovým materiálem, jídlem a barvami.

Melati Suryodarmo proslula akcí, kdy jí z hlavy splývá černý cop, který se vine esovitě po bílé podlaze. Žena drží v náručí jakýsi balíček, jako by ho kojila. Jsou to velké kusy jater. Suryodarmo tak předvádí obraz introvertního člověka, o němž se v Indonésii říká, že snědl svá játra; "užírá se", říkáme my.

Bodyart v našich zemích.

Používání vlastního těla jako tvůrčího prostředku je jedním z výlučných jevů světové výtvarné kultury, ale i u nás má několik reprezentantů – Jan Mlčoch, Karel Miller, Petr Štembera, na Slovensku Juraj Meliš, Desider Tóth, Vlado Kordoš.

Petr Štembera zkoušel možnosti vlastního těla pomocí různých výdrží, dovádějích jej na hranici rizika, kdy akce mohla skončit zraněním. Při performanci „Narcis č.1„ vypil směs z částí svého těla (krev, moč, vlasy, nehty) a upřeně hleděl na vlastní fotografii. V akci Štěpování si způsobem, obvyklým v sadařství vštěpoval větvičku do paže.

Štembera realizoval akce, jejichž dopad na sebe fyzicky pociťoval. Krev vytékající z ruky hasila hořící šňůru, přitahovala jej také kyselina a jiné látky, do nichž skákal a unikal před nimi. Některé akce vyžadovaly také aktivitu publika, například v instalaci Žít jak se má (1980) se musel divák k informaci -stupidnímu článku, doslova vyšplhat.

Akce Jana Mlčocha odrážely mnohem více než jeho, archetypální obsahy. Nejlépe je vystihuje triptych akcí z jednoho roku (1974) - Igelitový pytel, Zavěšení - Velký spánek a Mytí?, týkající se očisty a osvobození od sepjetí s okolním světem. V akci Zavěšení je umělec zavěšen v prázdném prostoru se zakrytýma očima i ušima, v hluboké tmě a tichu. Neexistuje nic, jenom on a nekonečný prostor.

Karel Miller chápal tělo jako nositele přirozeného gesta, jde o výraz krajních možností vlastních tělesnému rozpětí, či o pozice, jimiž se vymezoval vůči okolí. Stál na svahu jako jeho přirozená kolmice, byl schoulený na okraji panelů, že mu hrozilo přetížení (Identifikace), lehl si nahý pod prkno a nechal na rozhodnutí diváků, zda se k němu připojí atd.

Jako dalšího jmenujme Tomáše Rullera. Společným znakem jeho performancí je ztráta totožnosti jako výraz odcizení a osamělosti moderního člověka v nesvobodě totality. Společnou vlastností používaných materiálu - práškové sádry , bláta, práškových barev atd. - je přilnavost, společným symbolickým pohybem akcí je padání. Opakovaným padáním do bláta či hromady sádry ztrácí autor svou totožnost.

Závěrem. Body-art posunul umění performance z oblasti estetiky až do oblasti politického prohlášení. Body-art nepředvádí krásná těla, spíše těla houževnatá. Radikálně také pozměňuje pojetí času; performance mohou být nekonečné hodiny trvajícími živými instalacemi v galerii, ale také několikaminutovou explozívní akcí na ulici.

 
Související odkazy
· Více o tématu Sebepoškozování
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Sebepoškozování:
Body art aneb sebezraňování v umění

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 9

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund