Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 31 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Sebepoškozování - další nemoc z blahobytu?

Autor: Blizi - Sobota, 06.12. 2008 - 10:50:35
Téma: Sebepoškozování

Pokud se chce člověk úmyslně zabít a je přesvědčen, že jiné východisko z neřešitelné situace, v níž se ocitl, neexistuje, zvolí „osvědčený“ způsob, skočí z okna, pod metro, podřeže si žíly, prostřelí spánek.... Takové případy se dějí, ale nejsou tak frekventované, jako případy vědomého sebepoškozování, které rozhodně nemá ublížit, natož ohrozit na životě, ale jen dočasně pomoci v řešení psychických problémů. Jak touha fyzicky si ubližovat vzniká a které ze skupin mladých jsou nejvíce ohroženy? Přečtete si níže.

Sebepoškozováním, neboli automutilací, je souhrnně nazýváno několik metod fyzického ubližování sobě samému. Jedná se o škrábání, řezání, bití sebe samého, popalování (nejčastěji típání cigaret o části kůže), požívání nebezpečných předmětů (špendlíky, jehly) a další.

Většina z postižených nutkáním si záměrně ubližovat se rekrutuje z řad dospívajících a mladých lidí do 30 let. Tito lidé hledají své místo ve společnosti, nedokáží se často vyrovnat s jen trochu obtížnými situacemi, nejsou připraveni na nástrahy běžného života. Pro tyto lidi je důležité, že fyzická bolest, kterou si přivodí automutilací, převýší psychické problémy - člověk se musí postarat o ošetření, příp. zavázání rány apod., a v tu chvíli zapomíná na problémy, které ho k sebepoškození vedly.

Pokud se takto podaří mladému člověku "vyřešit", byť samozřejmě jen zdánlivě a dočasně, jeden problém, při dalších nastalých životních potížích sáhne po žiletce (rozžhavené cigaretě) znovu. Takovýto způsob sebepoškozování je dlouhodobý, postižený se zraňuje opakovaně, ať už stejným či odlišným způsobem, ve snaze uniknout z reálného světa a jeho nástrah. Nikdy však při tom nemyslí na sebevraždu. K tomuto druhu sebepoškozování se často uchylují lidé, kteří na první pohled žijí zcela ideální život; mají zdánlivě bezvadné rodinné zázemí, skvělý vztah, jsou chytří a úspěšní; vysvětluje psycholožka Zuzana Štěrbová. Za tímto pozlátkem však může vyvstávat za dveřmi bytu psychicky labilní osoba v rodině, která ji tyranizuje, a která nevidí jiné východisko ze svých potíží, než se zaměstnávat znehodnocováním vlastního těla. Typickým příkladem tohoto přístupu byla hlavní dívčí hrdinka filmu Gympl.

Jiným typem sebepoškozování je sebepoškozování jednorázové, účelové. V tomto případě se dotyčný zraní pro nějaký cíl, kterého se mu buď díky tomu podaří dosáhnout (přijetí do sekty, která to vyžaduje), nebo naopak odvrátit (odložení nástupu do výkonu trestu).

Zvláštní skupinu sebepoškozovaných tvoří mentálně postižené osoby, např. schizofrenici, kteří se zraňováním sebe samého snaží obyčejně vymanit z domnělých cizích sil, v nichž se ocitli, např. si chtějí vyříznout cizí těleso v jejich těle, které je pouze iluzí apod. U nich sebepoškozování není přímá porucha, ale důsledek jiné mentální vady.

Mezi nejrizikovější skupiny dlouhodobě se poškozujících patří dívky a mladé ženy, které se v dětství staly obětí sexuálního zneužívání či domácího násilí, nebo jednomu či druhému přihlížely. "Ženy mají totiž již biologicky zakódované sebeobviňování a podvědomě si dávají za vinu i to",upozorňuje Štěrbová. "Pamatuji si na případ teprve čtrnáctileté dívky, která si vypalovala cigaretou na ruce a nohy zvláštní ornamenty, které pro ni znamenaly určitou symboliku. Ruce měla po dvou letech své závislosti na sebepoškozování natolik zjizvené, že již nebylo možné tento stav kosmeticky zvrátit. Dnes je již spokojenou maminkou dvou dětí, ale její ruce vypovídají o těžkém prožívání pubertálního období." Sebezraňování se však nevyhýbá ani mužům, v dnešní době metro a gastrosexuálů, kdy již spoustu původně "ženských" rolí přejímají i oni a začínají taktéž i jinak myslet, nejsou výjimkou ti, kteří problémy řeší právě automutilací.

Rozdíl mezi sebevrahy na efekt (tedy lidmi, kteří se několikrát pokusí o sebevraždu, ale touto cestou na sebe touží jen upozornit okolí a ve skutečnosti se zabít nechtějí) a sebepoškozovateli je ten, že "falešní" sebevrazi se většinou nestydí dát svá zranění světu znát; naopak ti, kteří ubližují sami sobě, aby si tak pomohli od jiných problémů, se často za svou slabost stydí, obyčejně sami cítí, že dělají něco nenormálního, pokud se např. řežou na zápěstí či předloktí, nosí celoročně dlouhé rukávy atd.

Možná vás napadne, zda do sebepoškozovatelů nemáme zařadit i kulturu emo, která se obzvlášť v posledních měsících mezi teenagery v ČR velmi rozšířila. Je pravdou, že v jednom z pravidel emo kolujících na internetu je psáno, že každý příslušník této komunity by se měl alespoň jednou v životě pokusit o sebevraždu. Většina mladých, kteří se ke stylu emo řadí, se ale proti tomu velmi ohrazuje, údajně jde prý hlavně o styl hudby, oblékání, vidění světa apod. Mezi laickou „neemo“ veřejností se však již dost rozšířil názor, že emáci jsou ti, kteří „jen brečí a řežou se“, což je opravdu názor scestný. Nicméně zpočátku rozšíření této kultury u nás se takto prezentovali i někteří z emo, takže není divu, že ještě nějaký čas tento názor u části veřejnosti přetrvá.

Mohlo by se říci, že sebepoškozování je nemocí z blahobytu, stejně jako spousta dalších civilizačních chorob dnešní doby. Do jisté míry tomu tak možná je, každopádně se jedná o další z vážných psychických poruch, které může pomoci odstranit pouze psychoterapeut. Automutilaci lze jen těžko léčit přímými léky, kompetentní a odpovědný lékařský pracovník musí především v sebepoškozovateli obnovit ztracenou sebedůvěru a pomoci mu se schopností nacházet jiná řešení nepříjemných či krajních životních situací než ubližování sobě samému. To ostatně ani žádným řešením není.

Článek k dispozici ZDE

 
Související odkazy
· Více o tématu Sebepoškozování
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Sebepoškozování:
Body art aneb sebezraňování v umění

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 4.6
Účastníků: 5

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.02 sekund