Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 26 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Sebepoškozování - J. Praško a kol.

Autor: Blizi - Čtvrtek, 13.08. 2009 - 13:55:52
Téma: Sebepoškozování

STUDIJNÍ MATERIÁL pro účastníky Výcvikového kurzu KBT 2005–2009 ODYSSEA – Mezinárodní institut KBT

Úvod

Sebepoškození (automutilace) je vědomé poškození zdraví a nebo integrity vlastního těla. Tento sebedestruktivní čin se může objevit řady psychiatrických diagnóz. Sebepoškození můžeme dělit na patická, jež jsou důsledkem duševní choroby a na bilanční, která svou podstatou směřují k dosaženívýhod nebo uniknutí z nějaké situace (Doubek et al. 2007). Nejčastějšími formami sebepoškozování u psychiatrických pacientů jsou:

- Řezání nebo škrábání se pomocí nože, žiletky nebo jiných ostrých předmětů
- Pokousání se na rukou, pažích, jazyku nebo rtech
- Šťourání do ran, ulcerací nebo sutur
- Úmyslné předávkování se léky nebo užívání jiných látek
- Pálení se plamenem, cigaretou, horkým jídlem, voskem nebo chemikáliemi
- Narážení nebo bouchání rukama, nohama nebo hlavou do zdí nebo jiných objektů
- Rizikové chování (nebezpečné sexuální styky, chození v provozu po vozovce apod.)
- Nadužívání alkoholu a drog pro riziko a ne pro příjemné pocity
- Ukončování sociálních kontaktů
- Manipulace okolí do situace, kdy chtějí daného jedince fyzicky nebo emocionálně zranit.

Základními kriterii pro hodnocení závažnosti sebepoškození jsou přímočarost provedení, možná letalita použitého postupu a četnost opakování tohoto chování. Příčinou těžkého sebepoškozování (self-enukleace, autokastrace) mohou být psychotické příznaky, jako jsou sluchové halucinace nebo bludy. Sebe-zraňující činy (například pořezání, popálení) jsou běžné u hraničních poruch nebo jiných poruch osobnosti. Sebepoškozování je častý problém u pacientů trpících hraniční poruchou osobnosti, za který se pacienti stydí a jsou také stigmatizovaní. Kolem 60% hraničních pacientů se někdy sebepoškozuje. Sebepoškození má řadu důvodů: snížit napětí, vybít stres, potrestat se, zbavit se nesnesitelné depersonalizace, nudy, uniknout z vnitřního chaosu, ulevit si v depresi ale také ukázat druhým, jaké má postižený trápení (volání o pomoc). Sebepoškozován se objevuje častěji u lidi, kteří byli v dětství opuštění, odmítání, fyzicky nebo sexuálně zneužívání (Janosíkova a Daviesová 1999). U psychických poruch se dají určit tři základní formy sebepoškozování:

a) Těžké, bizardní a groteskní sebepoškození (enukleace), které se objevuje u pacientů se
schizofreniformními poruchami. U pacienti se schizofrenií přichází nejvíce v úvahu u
sebepoškozujících poranění genitálu (Agoub 2000). Zpravidla souvisí s psychotickými
příznaky, jako je bludné myšlení a halucinace.

b) Povrchová zranění, pořezání, popálení končetin, tlučení končetinami nebo hlavou do zdi, sebemrskání. Objevuje se v souvislosti s úlevou z napětí, sebetrestáním nebo manipulaci druhými a bývá součástí hraniční symptomatologie ale může se objevit i u jiných poruch osobnosti.

c) Sebepoškození u předstíraných poruch, kde je cíle předstírat nemoc za účelem získání zdravotní péče a pozornosti (Straker a Hyler 2006). Může jít o artefakt (přímé sebepoškození), jako je škrábání, řezání, pálení, bodání nebo leptání; sebe-indukující poškození (umělá nemoc), jako je použití poškozující medikace nebo infekčních látek; anebo delegované sebepoškození, jako jsou operace, amputace nebo jiné vysoce rizikové terapeutické nebo diagnostické postupy.

Sebepoškozování a suicidium

Vztah sebepoškozování a suicidií je v literatuře diskutován jako těsný. Odhaduje se, že asi 25-66 % suicidií předchází život neohrožující sebepoškození v průběhu předcházejícího roku (Favazza 1998). Sledování provedená ve Velké Británii zjistila, že je ošetřováno 400 pacientů z důvodu sebepoškození na každých 100 000 obyvatel za kalendářní rok. Dále byla zjištěna incidence suicidia 0,5% v následujícím roce po sebepoškození. Výskyt sebepoškozování v anamnéze je považován v současné době za závažný rizikový faktor pro suicidální pokus v budoucnosti (Favazza 1998). Specifické preventivní postupy suicidálního chování sebepoškozujících se pacientů jsou rozpracovány a užívány jen u některých psychiatrických diagnóz (Crawford et al. 2007).

Sebepoškozování u pacientů se schizofrenií

Dramatické případy autokastrace a autopenectomie, autoamputace velkých stydkých pysků a sebepoškozující řezné a tržné rány v oblasti vulvy a vagíny se objevují od poloviny 60. let minulého století. Tito pacienti mívají často dysforické příznaky ve vztahu k vlastnímu pohlaví s nebo bez psychotické poruchy (Owens et al. 2002). Diferenciální diagnostika dysforie vůči vlastnímu pohlaví je velmi široká (primární a sekundární transsexualismus, fetišistický transvestitismus s depresí, homofobní homosexualita, schizofrenie s poruchou pohlavní identity, emočně nestabilní porucha osobnosti - hraniční typ, dysmorfofobie, porucha pohlavní identity nespecifikovaná, neurčitá nebo androgynní adaptace pohlavní role, pseudohermafroditismus, simulace nebo předstíraná porucha, imitátor ženské životní dráhy v krizi, porucha pohlavní identity nespecifikovaná v krizi). Schizofrenie s nebo bez poruchy pohlavní identity přichází nejvíce v úvahu u pacientů se sebepoškozujícími poraněními genitálu (Agoub 2000). Většina pacientů, kteří se takto chovají nemají v této době akutní psychotické příznaky.

Sebepoškozování u hraniční poruchy osobnosti

S fenoménem sebepoškozování v běžné psychiatrické praxi setkáváme nejčastěji u pacientů s emočně nestabilní (hraniční) poruchou osobnosti. Objevuje u 70-75% z těchto pacientů (Clarkin et al. 1983, Cowdry et al. 1985). Gunderson a Zanarini (1990) uvádějí popisné rysy, charakterizující hraniční pacienty:

· kvazipsychotické myšlení;
· sebepoškozování;
· manipulativní suicidální pokusy;
· masivní úzkosti provokované strachem jak z fúze a následné ztráty identity, tak z opuštění ve
vztazích;
· vysoké požadavky na druhé;
· sklon k výrazné regresi v terapii;
· problémy s protipřenosem u terapeuta.

Kernberg (1975) popisuje vznik hraniční poruchy osobnosti jako důsledek zárazu ve vývoji ega a objektních vztahů a to již v diferenciační subfázi separačně – individuačního procesu ve věku 6-8 měsíců věku dítěte. U těchto osob sice došlo k vytvoření hranic ega, avšak jednotlivé „dobré“ a „špatné“ obrazy sebe a druhých jsou vlivem konstitučně podmíněné primitivní agrese rozštěpeny a nedochází k jejich integraci. Pokusy o jejich spojení vedou k neúnosným pocitům úzkosti a k zapojení primitivních obranných mechanismů. Acting out představuje vyjádření nevědomých impulzů prostřednictvím činů s cílem vyhnout se prožitku nepříjemného afektu. Tyto činy představují spíše naplnění nevědomých impulzů než obranu proti nim. Řada sebepoškození a pokusů o sebevraždu hraničních pacientů je motivována úzkostí z opuštění blízkou osobou a přidruženým vztekem. Narušený vztah mezi dítětem a rodičem vede k obzvláštním potížím ve zvládání hněvu. Vztek bývá dominující emocí v prožívání hraničních pacientů, kteří jej vnímají jako destruktivní a ohrožující, proto se mu brání pomocí primitivních obranných mechanismů, nejčastěji štěpením nebo disociací nebo acting outem. Pořezání nebo popálení těla tedy používá řada hraničních pacientů jako seberegulační mechanismus ke zklidnění emocí (Leinbenluft et al. 1987). Poté, co si způsobí tělesnou bolest popisují někteří pacienti pocity „znecitlivění“ nebo dosažení „pocitu úlevy“ z psychologické nebo emočního napětí. Jiní popisují po sebepoškození, jako je pořezání, krátké pocity euforie. Někteří také používají sebepoškozující chování jako způsob sebe-potrestání, další zase k uvolnění vzteku.

Někteří také používají sebepoškození jako prostředek ke kontrole a manipulaci druhými, zejména těmi, kteří jsou emocionálně blízcí. Sebepoškozování často souvisí s sexuálním nebo fyzickým zneužíváním v dětství, disociativními stavy, impulzivním chováním a abusem v současnosti (Linehan a Kehrer 1993). Řada sebepoškození a pokusů o sebevraždu hraničních pacientů je motivována úzkostí z opuštění blízkou osobou a přidruženým vztekem (Bell 2004). S vyšší mírou disociace s pojí častější sebepoškozování bez ohledu na to, zda byla stanovená diagnóza hraniční poruchy osobnosti či nikoliv. Během sebepoškození zpravidla disociativní stav vrcholí a po sebepoškození dochází ke zlepšení nálady a poklesu disociace. U sebepoškozujících hraničních pacientek je bolest při sebepoškození minimální, nerozlišují mezi silnou a mírnou bolesti, během sebepoškození zpravidla zažívají „analgezii“ disociativního charakteru. Hlavním emocionálním rysem u osob s hraniční poruchou osobnosti je afektivní dysregulace – neschopnost odložit emoční impuls, který přinese úlevu, byť jen krátkodobě. Racionální kognitivní vyhodnocení situace, přestože někdy přichází včas, není schopno dysfunkční emocionalitu korigovat. I když postižený může být schopen dobře hodnotit svoje chování a jasně si uvědomit, že autodestruktivní čin byl vyprovokován kritikou druhé osoby (nebo odmítáním či dokonce vlastním sebehodnocením v průběhu hloubání o sobě), přesto jej pokládá za přiměřený (kognitivní narušení). Pacienti často říkají, že mohou svoje sebepoškozovací chování zastavit až tehdy, když jejich život začne být hoden žití (Bohus 2002). Není neobvyklé použití sebepoškozování jako otevřeného nebo skrytého nátlaku na kliniky k získání pozornosti, medikace, přijetí, propuštění apod. Sebepoškozující chování, jako pálení nebo pořezání, je velmi stresující pro okolí, které má často velké potíže jak tomuto chování porozumět a jak na ně reagovat. Je důležité, aby pacienti, rodiny a pečovatelé byli schopni odlišit mezi „sebe-poškozujícím chováním“ a „sebepoškozením se záměrem suicidovat.“

Farmakoterapie

Léčebné postupy u sebepoškozování jsou psychofarmakologické a psychoterapeutické. U sebepoškození u psychotických pacientů je na místě podávání antipsychotik. Pro farmakologickou léčbu sebepoškozování u pacientů se schizofrenií lze využít, dle publikované literatury, podávání dfenfluraminu, fluoxetinu, naloxonu, naltrexonu, vysokodávkovaných SSRI, karbamazepinu a atypických antipsychotik. K psychoterapeutické léčbě se využívají metody komplexního přístupu pro léčbu posttraumatické stresové poruchy a v rámci individuální psychoterapie nejčastěji postupy racionální emočně-behaviorální terapie. Dle publikovaných prací psychosociální intervence však nemá signifikantní efekt na snížení počtu následujících suicidií (Crawford et al. 2007). Dále také platí, že psychosociální intervence, která je účinná v jedné zemi nemusí být srovnatelně účinná v jiné kultuře (Gunnell a Frankel 1994).

U pacientů s hraniční poruchou osobnosti problémy s kontrolou impulsů někdy dobře snižují thymoprofylaktika, jako je lithium carbonicum, karbamazepin, valproát nebo lamotrigin či gabapeptin. Z dalších léků se popisuje snížení sebepoškozování zejména po SSRI, SNRI a naltrexonu (Bohus 2002).

 
Související odkazy
· Více o tématu Sebepoškozování
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Sebepoškozování:
Body art aneb sebezraňování v umění

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund