Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 38 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Mojí útěchou je žiletka

Autor: Blizi - Pátek, 30.07. 2010 - 14:04:07
Téma: Sebepoškozování

Sebepoškozování je dnes podle dětských psychologů dokonce rozšířenější než poruchy příjmu potravy. Tisíce dívek se trýzní, aby ulevily vnitřní bolesti. Co stojí za tím, že za svoji nejlepší kamarádku volí čepel žiletky, a proč je následují další a další?

"Před pár dny mi bylo celkem mizerně. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vzala jsem do ruky nůžky a řízla se, spíš škrábla, ani to nebylo do krve. Ale ten pocit potom… Sice jsem byla trochu zděšená tím, co jsem udělala, ale když jsem cítila bolest způsobenou těmi nůžkami, bolest uvnitř zmizela. Druhý den byla zpátky a já to udělala znova. Tentokrát jsem se řezala tak dlouho, dokud jsem neviděla aspoň trochu krve," vypráví Nikol.

Její příběh připomíná osudy dalších dívek, které o sebepoškozování mluví. Nikdo neví, kolik přesně jich v Česku je, odborníci odhadují, že se poškozuje 0,75-4 % populace. A co tedy sebepoškozování je? Jde o úmyslné ubližování si, které není motivováno touhou zemřít. Mezi jeho nejčastější formy patří řezání, pálení se, bití sebe sama, škrábání se, opařování se horkou vodou, rytí do ran nebo starých jizev nebo požívání nebezpečných chemikálií a předmětů.

Způsobů, jak si způsobit bolest, je mnoho a fantazii se meze nekladou. "Po jednom snu, kde se mi zdálo, že mě mučí a trhají mi nehty na rukou, jsem se rozhodla udělat si to sama. Vzala jsem kleštičky a o minutu později mi tekla krev a nehet byl venku," svěřuje se Lenka. I když její vyprávění vyvolává u většiny z nás husí kůži, pro Lenku je zážitek bolesti příjemnou úlevou. "Pro většinu lidí je důležitým momentem vzniklá bolest, která přehluší bolest psychickou. Fyzická bolest je něco hmatatelného, co člověk může vlastní vůlí ovládnout, na rozdíl od bolesti psychické. Při pocítění bolesti mozek začne produkovat endorfiny, a tak z dotyčného spadne stres a úzkost. Většina dívek říká, že je to, jako by jim spadl obrovský balvan z hrudi, a cítí se zase volné, schopné dýchat, schopné života," píše se na informačním serveru o sebepoškozování.

Historie sebepoškozování

Poškozování sebe sama bez záměru zemřít není nic nového v historii. Všem známé je sebetrýznění, které mělo rituální a náboženský charakter. Oddaní věřící a mučedníci se bičovali a jinak poškozovali ve jménu Boha.

Účelně se někdy poškozují vězni, kteří díky přesunu do nemocnice získají příznivější podmínky. V nemocnici je méně přísný dozor, často milejší a přátelštější personál a lepší strava. Tím si zpříjemní pobyt nebo dokonce otevřou cestu k útěku. Důmyslnou a velmi nebezpečnou formou sebepoškozování u vězňů byla tzv. kotvička. Šlo o předmět vyrobený ze zavíracího špendlíku nebo ocelového drátu. Vězeň tuto kotvičku stáhl, svázal nití, obalil chlebem a spolkl. Po postupném rozkladu chleba se kotvička otevřela a uvízla na stěně jícnu.

Její odstranění potom vyžadovalo chirurgický zákrok a delší pobyt v nemocnici. I když se případy sebepoškozování táhnou naší historií, je jisté, že nikdy nedosáhly takového rozmachu jako v dnešní době. Velkou roli hraje mimo jiné vliv kamarádů a internet. Když jsem hledala materiály pro tento článek, narazila jsem na desítky blogů o sebepoškozování. Zdá se, že v nich některé bezradné duše hledají návod, jak se dostat ze své zoufalé situace. Jednou z nich byla i Karolína: "Kámošky ze třídy mě najednou začaly odstrkovat a moje nejlepší kamarádka si našla jinou. V té době jsem se hodně zajímala o obrázky a články týkající se sebeubližování. Hned po škole jsem se zavírala doma a jako zběsilá brousila na netu. Všechno jsem už znala, ale jenom jedna věta mi zůstala v paměti a nechápala jsem ji: ,Bolest mi pomáhá.' Pak jsem jednou ve škole omylem rozbila keramický květináč. Ani nevím proč, ale zavřela jsem se na záchodě a pořezala se," vypráví.

Rozjetý vlak závislosti

Spousta dívek zvolí poškozování jako řešení situace, se kterou si neumějí poradit. Často netuší, že tím nasedají do vlaku, který se velmi rychle rozjíždí a jde jen těžko zastavit. Ze sebepoškozování se brzy stane nutkavá závislost, které se zbavuje jen velmi těžko. I když se to některým jejím obětem na krátkou dobu povede, obvykle se k sebeubližování vrátí, jakmile se dostanou do nějakých problémů. Navíc po nějaké době už k téže bolesti nestačí to, co dříve, a je zapotřebí míru sebeubližování stupňovat.

"Z pěti zářezů bylo brzy sto, dvě stě… celá dlaň, zápěstí až nad loket, lýtko, břicho… Nezůstala jsem ,jen' u toho řezání, šlo to dál - píchala jsem si do žil jehly, polévala ruce vařící vodou, pila Savo, mlátila se do břicha, do obličeje, hlavou do stěny, jedla jsem všelijaké bobule, co jsem našla někde venku, jedla zkažené potraviny a chtěla, aby mi bylo špatně, zkoušela jsem zvracet, trápila se hlady, jako alergická na bodnutí hmyzem jsem schválně chodila k těmto potvůrkám, dráždila je a pak přišly prášky, nevím kolik jich bylo, byly různé -antipsychotika, antidepresiva, uklidňující, brufeny, paraleny - od mámy i moje. A to vše zapité vodkou. Už ani ta vnitřní bolest nešla překřičet tím řezáním, já to chtěla všechno zaspat. Spát a vůbec nic už necítit. Touha po bolesti, touha něco cítit přehlušovala všechno ostatní. Sebedestrukce byl celý můj život. Chtěla jsem stále víc a víc," vypráví o své stupňující se závislosti Ráchel na jednom serveru o sebepoškozování.

Co přináší bolest

Možná vás stejně jako mě napadá otázka, proč se mladé zdravé dívky rozhodnou působit si bolest a ničit těla. Bylo by hodně jednoduché házet všechny do jednoho pytle, ale ukázalo se, že některé důvody pro sebeubližování jsou podobné. Obvykle jde o dívky, které si neumějí poradit se svými pocity, jako například s hněvem, úzkostí, prázdnotou nebo depresí. Sebepoškozování jim potom přináší úlevu - bolest tělesná překřičí bolest vnitřní, psychickou, a nabudou dojmu, že mají alespoň něco pod kontrolou. Někdy může být sebepoškozování voláním o pomoc.

Dotyčná se cítí osamělá, přehlížená, nešťastná, jako by nic necítila a vůbec neexistovala. Bolest, kterou si způsobí, ji na chvilku probere a taky doufá, že si někdo všimne její zoufalosti a beznaděje a zachrání ji.

Výzkumy ukázaly, že velké procento dívek, které si ubližují, zažilo v minulosti nějaké trauma. Časté bylo sexuální zneužívání, týrání, ztráta blízké osoby nebo alkoholismus rodičů. Výjimkou nebyla ani šikana ve škole a špatný vztah k sobě samé. Sebepoškozováním se trestaly, protože samy sebe nenáviděly. Typický věk pro sebepoškozování je mezi desátým a šestnáctým rokem, ale odborníci popisují případy sebetrýznění i u daleko mladších dětí, a naopak u některých žen přetrvává tento nebezpečný návyk i ve věku nad dvacet nebo pětadvacet let.

Vyhledat pomoc

S nutkáním se poškozovat se dá bez pomoci vypořádat jen velmi těžko. Mnohé dívky se stydí za to, co dělají, a proto trvá roky, než se někomu svěří. Je velmi důležité nějakou takovou osobu najít, ať už jí je rodič, jiný člen rodiny nebo třeba kamarádka. Tato osoba může potom dotyčné pomoci překonat situace, kdy se necítí dobře, podpořit ji nebo jí poskytnout rozptýlení.

Možností je také pokusit se sebepoškození nahradit něčím méně nebezpečným, například řezat místo do sebe do hadrové panenky, bušit polštářem do zdi, trhat noviny, drtit rukama led nebo se soustředit na svůj dech. Důležité je překonat prvních patnáct minut. Po této době by měla touha po sebepoškozování odeznívat. Nejúčinnějším řešením je ale samozřejmě pomoc odborníka, například psychologa nebo psychiatra.

Ten pomůže dotyčné porozumět jejím poje, citům a nutkáním a postupně je zvládnout. V budoucnu se tak vystavuje menšímu riziku, že s příchodem nových problémů spadne do nového kolotoče sebepoškozování.

Důležitou roli v léčbě hrají i rodiče. Jejich zájem, láska a péče je totiž nezřídka právě to, co dívkám, které se poškozují, chybí. Dvaadvacetiletá Nika mluví za mnoho dívek, když říká: "Ta žiletka mi v tu chvíli rozumí. Ona je jediná, která mě chápe. Ona se neptá, proč dělám tohle, proč jsem tohle udělala špatně, proč se ptám na blbosti, proč jsem taková, jaká jsem. Ona mi nic nevyčítá. Nemusím před ní nic skrývat. A pro ni jsem dokonalá, bez chybiček, jedinečná. Bohužel asi jen pro ni. A to říznutí od ní je jako pohlazení. Pohlazení na duši."

Převzato z portálu Mladá žena

 
Související odkazy
· Více o tématu Sebepoškozování
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Sebepoškozování:
Body art aneb sebezraňování v umění

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund