Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 36 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Puberta a sebedestrukce

Autor: Blizi - Neděle, 17.10. 2010 - 23:16:17
Téma: Sebepoškozování

Většinou celý příběh začíná při nástupu na druhý stupeň a dost často souvisí se změnou kolektivu. Naše nepříliš průbojné dítě se dostane na školu, kterou jsme mu my rodiče vybrali, protože má velmi dobré známky a na základní škole je ho škoda...

Dítě přijme rozhodnutí rodičů a zkoušky na gymnázium udělá. Ocitne se v novém prostředí, na které nebylo připraveno, protože není zvyklé se pohybovat mimo rodinu a mimo svoji školu. Gymnázium má na něho větší nároky a jeho známky jdou s průměrem dolů. Jsou děti, které si uvědomí, že je potřeba se trochu více učit než na základní škole, ale jsou takové, které takovou možnost nepřipouští a hlavně nechtějí.

Zjistí, že se jim ve škole nelíbí, přestanou je zajímat i kamarádi, sporty a jejich koníčky. Rodičům se vymlouvají, že nic nezvládají a mají příliš mnoho učení. Postupně se uzavírají do sebe a přestanou vycházet i mezi své vrstevníky. Vystačí si pouze s počítačem a se svým učením. Jejich nálada je převážně smutná, přestanou se smát.

Z veselého dítěte se stává malý filozof, který ovšem nic nevymýšlí, jen nekomunikuje. Sebedestrukce začíná. Ničí se tím, že nejsou dostatečně dobří, nic jim nejde, jsou neschopné, ale - a to je ten nejzávažnější problém - s nikým o svých pocitech nemluví.

A hlavně rodiče nic moc nepozorují, protože takové dětí to nedávají najevo ani změnou hudebního stylu, ani výrazným oblékáním, ani výrazným hubnutím. Jsou prostě jenom jakoby zakřiknuté. Nejvýrazněji se změna projevuje ve zmenšování komunikace s okolím.

Rodiče si velmi často myslí, že to je věkem. Ano, je to tím, ale tyto děti mají pocit, že nic neumí, že jsou k ničemu a nemají dostatečné sebevědomí. A v tom je zakopaný pes.

Sebedestrukce - jsem k ničemu, ničeho nedosáhnu, nic neumím, proč bych se měl o něco snažit, tak proč vlastně žít - je nedostatek sebevědomí a sebedůvěry.

Sebedestrukce je velmi těžko uchopitelná právě proto, že ji nedoprovází hudba, styl. Je to jenom změna chování, která je velmi plíživá a pomalá. Časem si rodiče zvyknou na to, že jejich dítě nekomunikuje, že je jenom doma u počítače a vyhodnotí situaci, že je to vlastně lepší, protože nemusí řešit drogy, koncerty, útěky z domova. Aleje to rub a líc jedné mince.

Popsala jsem sebedestrukci, která vychází z osobnosti dítěte.

Ovšem k sebedestrukci dokáže vlastní dítě dovést i rodiče. V některých rodinách je běžné, že by děti měly splnit nevydařené touhy a plány rodičů. Případně jsou oba dva rodiče velmi vzdělaní, úspěšní a očekávají, že jejich potomek bude rovněž takový. A když se ještě k touhám rodičů přidají poruchy učení jejich dítěte, pohroma je na světě.

Rodiče, kteří vyžadují na svých dětech stoprocentní plnění školních povinností a neustále jim opakují, že z nich nic nebude, akorát dítěti ubíjejí jeho sebevědomí a ženou ho do náruče sebedestrukce, neboť likvidují jeho už tak malé sebevědomí.

Dnešní doba vyžaduje, aby každý jedinec (ach jo!) byl dostatečně sebevědomý a průrazný. Ovšem jsou děti, kterým do vínku takové sebevědomí dáno nebylo. Možná bychom mohli hledat příčinu ve výchově, možná někde v rodině, ale:

Naučme se předcházet pocitům méněcennosti našich dětí jednoduše a snadno. Vždy je důvod na to každý den najít něco, v čem je naše dítě skvělé, dobré a úžasné... a pochválit ho. Opakujme mu, že člověk má právo na to dělat chyby a ty chyby si opravit. Říkejme, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Uvádějme mu vlastní příklady, kdy jsme selhali a jak jsme si s danou situací poradili.

Vrátím se trochu do útlého dětství. V každé pohádce hlavní osoba musí překonat nějakou svízelnou situaci, aby dosáhla kýženého výsledku. Pohádky jsou dobré, protože nás učí, že kdo se snaží, dosáhne toho, po čem touží. V životě je to také tak. To bychom měli dětem neustále opakovat.

Děti se učí podle našich vzorů, a proto můžeme pochybnosti o nich samotných rozpustit. Je to jen na nás.

Zdroj: Tamara Cenková - Jak přežít pubertu svých dětí, nakladatelství Grada

Převzato z portálu www.doktorka.cz

 
Související odkazy
· Více o tématu Sebepoškozování
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Sebepoškozování:
Body art aneb sebezraňování v umění

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 1

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund