Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 23 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Nezájem rodičů mě dohnal k sebepoškozování

Autor: Blizi - Středa, 10.08. 2011 - 19:58:20
Téma: Sebepoškozování

"Dlouho jsem uvažovala, jestli svůj příběh někomu svěřit. Nikomu jsem nikdy neřekla celý příběh, ale možná už je na čase… " začíná své vyprávění čtenářka Andy. Bylo mi teprve čerstvých čtrnáct, když jsem to udělala poprvé. Nikdy jsem se nechtěla zabít, ne to ne. Vlastně jsem si ale ani nikdy nechtěla ublížit...

Je to už celý rok, kdy se to stalo poprvé a já nikdy té chvíle nepřestanu litovat. Když se ohlédnu zpět, nechápu, proč jsem to vlastně udělala. Pohádala jsem se s klukem, do kterého jsem se zamilovala. Ale to byl spíš jen poslední impuls, důvody, proč se říznout, jsem měla i dřív. Jen to nikdy nedošlo tak daleko.

Můj hlavní problém? Nikdy jsem si nevěřila. Byla jsem šedá myška. Pamatuji si, jak jsem se do něj zamilovala. Připadal mi tak jiný, stačil mi ten okamžik, když jsme spolu tancovali na písničku Hallelujah. Dřív jsem měla dlouhé vlasy. Krásné, hnědé, skoro až k bokům. Když jsem se zamilovala, nechala jsem si ty vlasy ostříhat. Pak jsem je měla asi pod ramena, nakonec jsem si je zkrátila do mikáda, ale to není asi k příběhu, nebo možná, já vlastně nevím…

Když jsme se pohádali, jak už jsem říkala, zahlédla jsem na stole špendlík a vzpomněla si na knihu Vampýrská akademie a na její hrdinku Lisu, která se poškozovala a tvrdila, že se jí po tom uleví. Sotva jsem přes slzy viděla, vzala jsem ten špendlík a namířila si ho na předloktí. END. To jsem si vyřezala, no spíš vyškrábala do kůže. Bylo to znamení konce toho vztahu.

Když se nyní podívám na své předloktí, stále tam mám slabé jizvičky, ale už jsou tak vybledlé, že si jich nikdo ani nevšiml, nebo možná spíš nechtěl všimnout.

Možná čekáte, že tím kouskem to skončilo, ale ne, naopak. Tehdy to teprve začalo. Nesnášela jsem na sobě najednou tolik věcí, protože jsem si připadala „nedobrá“ pro Něj. Nesnášela jsem, že mám kila navíc, nesnášela jsem, že mám prsa Dčka – i když musím přiznat, že to jemu zrovna moc nevadilo – nesnášela jsem své plné rty a výrazné oči (které teď zbožňuji), nesnášela jsem ty vlasy, co jsem si dala ostříhat.

Hlavně mi ale vadila jedna věc. Mám o tři roky staršího bratra, nyní je mu osmnáct a mně patnáct. Každý jsme jako dvě strany mince – spolu, ale každý úplně jiný. Svého bratra miluji jako nic na světě a nikdy bych ho nevyměnila. Jenže jsem mu vždy záviděla. Můj brácha je génius – a věřte mi, že to nepřeháním - má skvělou postavu. Je vysoký, štíhlý a má vypracované svaly. Opačné pohlaví se o něj vždy zajímalo. Není namyšlený, ale se sebedůvěrou problémy nemá. Je nadaný i na sport a opět ne málo. V naší rodině se nadání na sport bohužel cenní více než nadání na umění… No a hádejte, jak jsem na tom asi já? Sport mi nejde, nevyhrávám žádné závody jako bratr, ani nemám samé jedničky. Já ale zas nikdy neměla problémy s uměním. Kreslím odmala a v tom se mé emoce hodně odrážely. Umím zpívat, hrát na flétnu a dokonce i na piáno, i když mě nikdo neučil. Věci, co jsem se naučila, mě vlastně nikdo neučil – až na tu flétnu. Prostě, když jsem je chtěla umět, naučila jsem je. Byla jsem stále samostatnější a samostatnější, až se ze samostatnosti stala samota.

Viděla jsem, jak mí rodiče byli nadšení z bratra a když jsem ve třinácti začala psát, vyhrála jsem hned jednu soutěž. Měla jsem takovou radost - a oni mě samozřejmě pochválili! Ale pak přišel domů brácha, už ani nevím s čím, a oni se hned začali věnovat jemu. Zůstala jsem tam stát s pitomým diplomem v ruce. Pořád mám tu scénu před očima. Připadla jsem si náhle tak nedůležitá, jako vzduch. A stupňovalo se to, už jsem se nesnažila být dobrou dcerou, protože jsem viděla, že mají stejně raději bratra, i když nemůžu pochopit, jak někdo může zvolit dítě, které má raději. Já měla chyby a často mi byly vmetány do tváře. Na něm chyby najít nemohli, určitě je má, všichni je máme, ale oni je neviděli, vlastně, nevidím je ani já a možná o to nešťastnější jsem byla…

Jednou – bylo to rok, od té události s vítězstvím - jsem seděla ve vaně, litovala se a zírala jsem na svou ruku - a udělala osudový tah. Pořezala jsem si zápěstí. Vyhýbala jsem se žílám i tepnám. Byly to jen škrábance, ale pohled na krev, co mi vytékala z kůže, mě uklidnil. Později už mi bylo jedno, který problém tím řeším, bylo to o tom, že jsem ho tak řešila. Myslím, že nejhorší bylo to léto 2010, měla jsem opravdu zničené zápěstí a pomalu jsem si ničila i druhé. Vše jsem skrývala pod náramky, ale i tak mi nejde do hlavy, jak to, že si toho moje matka nevšimla. Možná jen nechtěla…

Pak jsem se opravdu začala bát, že by to někdo mohl zjistit a tak jsem se řezala do ramen a stehen, tak mé rány neviděl nikdo… Přestala jsem v únoru tohoto roku a bylo to těžké. Vlastě, víte, že ani ne? Stačilo si říct: Stop! No vlastně ještě ten pohled na Něj. Znala jsem ho už odmala, chodil do stejného ročníku jako já, bavili jsem se jako obyčejní kamarádi, ale před těmi pěti měsíci se to všechno nějak začalo měnit. Až jsem se do něj zamilovala, každý den byl krásný jen tím, že jsme se na sebe usmáli. Nechávám si teď znovu narůst vlasy, které jsem shodila, a už je mám zase po ramena! Také jsem změnila barvu, což má být znamení toho, že jsem se odpoutala od starého života. Ale ani tím to neskončilo...

Začaly letošní prázdniny. Každý den doma s bratrem a mamkou, která má svatební salón, a tak pracuje doma. A bylo to tu zpět, to před čím jsem čtyři měsíce utíkala. Najednou tu nebyly úsměvy, sladký slova, doteky a dlouhé pohledy, co mě vytrhávaly z reality. Byla jsem tam zase sama a já opět vzala do ruky žiletku, protože jsem si vzpomněla, jak jsem se vždy cítila volná. Byla to chyba. Na zápěstí nová zranění, ale rozhodla jsem se to tentokrát nenechat zajít tak daleko. Své nejlepší kamarádce jsem se přiznat nedokázala, ale je tu ještě jeden můj kamarád. Ten je závislí na cigaretách a touží po tom, skončit s tím, tak jsem si řekla, že mi porozumí. Jemu se nebojím z nějakého důvodu říct pravdu, je to divné, ale já mu věřím! Věřím, že by nikdy nikomu neřekl mé tajemství a hlavně, že by mě nesoudil. A tady je konečné rozhodnutí: Pokud já dokážu skončit s řezáním, proč by on nemohl skončit s kouřením!

To je asi opravdu konec mého příběhu, snad brzy se šťastným koncem. A těm, kteří mají nutkání po noži či žiletce sáhnout – nedělejte to! Prosím, nechtějte skončit jako já. Naštvaní sami na sebe za to, co jste dělali, a s tím, že budete muset skrývat jizvy a škrábance pod náramky a dlouhými rukávy!

Převzato z portálu www.krasna.nova.cz

 
Související odkazy
· Více o tématu Sebepoškozování
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Sebepoškozování:
Body art aneb sebezraňování v umění

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 3

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund