Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 70 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Očima blázna

Autor: Jossen - Pátek, 22.02. 2013 - 13:55:48
Téma: Vaše tvorba

Je to pocit, kdy se vám bolestí rozklepou ruce, ale mozek opustí starosti. Je to pocit, kdy se vám na tváři objeví úsměv jen proto, že úleva se dostavila. Je to pocit, kdy toužíte po bolesti a chválíte se za to, že jste to dokázali vydržet.

Všechno jsem si začala uvědomovat až koncem roku 2010. Pocity, že jsem jiná byli častější. Bála jsem se zasmát aby mě neměli za blázna, bála jsem se něco říct aby se mi nesmáli. Když jsem něco řekla, v hlavě jsem si to milionkrát zopakovala a většinou došla k názoru že jsem řekla naprostou blbost. Byli chvíle kdy jsem se smála a bavila se jako každej jinej, ale ve chvíli jsem se propadla do deprese a litovala všeho mýho chování. Přemýšlela jsem nad věcma, který by nikoho v mým věku nenapadli.

Dostala jsem se do špatný party a začala každý den kouřit trávu. Bylo to pro mě vysvobození. Ze začátku stačilo pár potahů z brka a špatný myšlenky zmizely. Pokročila jsem k bongům a poznala svět bez depresí.

Ale to byl jenom hloupý dojem. Zahulila jsem si, první minuty, první hodinu, bylo všechno fajn. Koukala jsem před sebe s tupym úsměvem, poslouchala rozhovory lidí okolo, ale pak začalo THC mizet z hlavy a já nechápala okolí. V hlavě mi běhali myšlenky : O čem se s těma lidma mám bavit? Proč si mě nikdo nevšímá? Byla jsem naivní, třináctiletá pipka. Co jsem si myslela? Že mě budou šestnáctiletý lidi brát jako svoje vrstevníky? Ne! Byla jsem jen kuře mezi slepicema. Po sedmi měsících každodenních bongů máma poznala co se děje v mym volnym čase. Začali hádky, prosby, omluvy, výčitky. Dostala jsem zaracha a uzavřela se do sebe. Po pár týdnech jsme s mámou vedli dlouhej rozhovor. Řekla mi že ona mi úzkostnou poruchu a její máma taky. Došli jsme společně k závěrů, že moje psychika nebude úplně normální.

To všechno se stalo v květnu a v červenci jsem se předávkovala Neuroly. Nechtěla jsem se zabít, v tý době jsem na to ještě ani nepomyslela. Chtěla jsem jen utýct pryč, zažít zase ten pocit jako když jsem si poprvý zahulila a všechno starosti zmizeli. S kamarádkou jsem snědla třicet Neurolů. Když jsem přišla domů, máma to poznala a odvezla mě do nemocnice na testy. Nechali si mě přes noc na kapačkách a já měla ZASE zaracha.

Bylo září a já měla silný zánět průdušek. Spala u mě moje nejlepší kamarádka s kterou jsem začala hulit a s kterou jsem snědla ty Neuroly. Mámě jsem ukradla krabičku s dvouma platíčkama po patnácti Neurolech. Nechtěli jsme se ani jedna zabít, chtěli jsme jen zažít něco novýho, únik z reality. Druhý den to máma zase poznala a odvezla mě do nemocnice. Povídala jsem si s nějakou psychiatričkou a řekla jí uplně všechno. Byla jsem pořád otupělá práškama a nekontrolovala jsem svojí řeč. Mluvila jsem o svých pocitech odlišnosti, mluvila jsem o tom, jak mi schází tráva a všichni ty lidi. Převezli mě na Dětskou psychiatrickou kliniku v areálu Motola.

První dny jsem jen ležela, brečela a spala. Proklínala jsem všechny doktory, psychiatry, psychology, ale nejvíc jsem proklínala mámu že tomu nezabránila. Po pár dnech jsem si začala zvykat na režim, personál i ostatní pacienty. Poznala jsem skvělý lidi a začala si uvědomovat že nejsem jediná kdo se cítí jiný.

Asi po prvním měsíci mojí hospitalizace, tam přišel nový pacient. Jmenovala se Dan a já od první chvíle věděla že mě k němu bude něco silně táhnout. Častokrát denně chodil k nám na pokoj a povídal si se mnou. Ale mě přesunuli z JIPky na horní oddělení. Moje deprese se vrátily a já každou noc usínala se slzama v očích. Druhý den jsem zjistila že Dan utekl. Zavřela jsem se na záchodě a brečela a brečela a brečela. Celý den jsem s nikým nemluvila.

Ten den, tu noc, začala moje nová část života. Potřebovala jsem úlevu, potřebovala jsem zase ten pocit kdy se dostanu pryč z reality. Jezdila jsem si nehtem po ruce a přemýšlela. Pak mi to došlo! Zatlačila jsem a začala zrychlovat pochyby. Kůže se začala trhat a já pocítila neskutečnou úlevu. Další noci jsem vše opakovala ale jen na jiných místech. Na ruce jsem nemohla pokračovat, doktorky by to viděli. Rozškrábala jsem si kůži na spodní straně prsa, pod kalhotkami a na vnitřní straně ruky.

Po dvou měsících a půl mě propustily domů. Odcházela jsem se slzama, ale byla jsem i hrozně moc ráda.

Po propuštění z DPK jsem docházela do stacionáře na I.P. Pavlova. Objevila jsem nový způsob jak svoje tělo mučit. Hladověla jsem. Odpírala jsem si jídlo a kručení v břiše jsem si slastně užívala. Všechno se ale zvrtlo a já začala být až moc hubená. Svoje tělo jsem nenáviděla. Viděla jsem ho jako kosstru oblepenou kily tuky. Všechno jsem chtěla dát pryč. Celé ráno a dopoledne jsem nejedla a až odpoledne jsem si dala něco malého k jídlu. Každý den jsem si zapisovala co jsem snědla, kolik vážim, jak dlouho jsem cvičila. Ve stacionáři mě nutily do jídla, ale já na ně jen vztekle řvala že mi ty jejich hnusy nechutnaj.

V týhle době jsem milovala jednoho kluka. On mě nemiloval, ale toleroval moje city a neodháněl mě od sebe. Každý večer jsem si s ním psala a občas mu i poslala polonahé fotky s úmyslem že mě bude mít radši. Přemlouval mě abych víc jedla, že mi vyrostou prsa. Do dnes mu v duchu děkuju, protože mě vlastně i zachránil. Milovala jsem ho tak moc, že mi bylo jedno jestli budu tlustá bečka, chtěla jsem velký prsa a naivně si myslela že mě bude díky tomu milovat jako já jeho.

Když jsem přestala svoje tělo mučit hladem, objevila jsem novou úchylku. Byl to můj nejoblíbenější způsob sebepoškozování. Pálila jsem se. Milovala jsem ten pocit kdy jsem si do ruky zatlačila hořící cigaretu, milovala jsem ten pocit kdy mě štípali stupně Celsia na kůži. Milovala jsem puchýře. Milovala jsem jizvy! Jedna z mých nejoblíbenějších jizev je kolečko na ruce kousek pod ramenem. Vzala jsem víčko od pasty na zuby a rozehřála ho zapalovačem. Rozteklý plastové hmoty se mi přilepil ke kůži a já se slastně usmála.

Pak jsem zažila další obrovský obrat. Od května 2011 pravidelně chodím k psychiatrovi. Začátkem roku 2012 jsme měli obvyklý rozhovor o mých pocitech. Koukal se na mě velice zamyšleně a pak mi dal do rukou asi třístránkový dotazník. Došel k názoru že trpím BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA. V ten den jsem se dozvěděla hodně věcí o svojí babičce. Moje babička má taky bipolární poruchu. Byla dvakrát v Bohnicích a i na elektrošokách.

Můj první pobyt na DPK mi vůbec nepomohl. Propustily mě v listopadu a v prosinci jsem začala zase hulit. 8.3.2011 mě znovu hospitalizovali se stejnou diagnózou : Psychická závislost na marihuaně. Ale ani druhá hospitalizace mi nepomohla. Od svého prvního slibu mámě že už NIDKY hulit nebudu, jsem se k marihuaně vrátila neskutečně mockrát.

Zápis z deníku 2010

"Na světě je strašně moc lidí co se kdy dokli drog a všeho toho okolo.Každej z nich zřejmě začal u marihuany a pak se obvykle dosta dál,buď že mu to nestačilo a nebo vlivem party. A já teď nevim jestli mám bejt ráda že patřim mezi ně.Jestli mám bejt ráda že se můj život od 12ti let 26.10 změnil uplně ze dne na den.Jestli mám bejt ráda že lžu mámě a všem okolo mě.Jestli mám bejt ráda že nechápu REALITU!

Každej den je o tom samim.O tom že seženeme peníze,zavoláme dealerovi a jedeme se zhulit.Posledních pár měsíců mi zmizelo z hlavy.Ztratily se někde v tý prázdnotě která je tam kvůli hulení."

CHOVEJ SE K OSTATNÍM TAK, JAK BY SI CHTĚL ABY SE ONI CHOVALI K TOBĚ.

 
Související odkazy
· Více o tématu Vaše tvorba
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Vaše tvorba:
Žiletka

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.04 sekund