Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 72 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Přestat není tak lehké..

Autor: Trew - Čtvrtek, 04.04. 2013 - 20:27:32
Téma: Vaše tvorba

Sedím a vzpomínám na začátky. Tečou mi slzy když si vzpomenu na moje první říznutí..Na začátky toho proklatýho hnusu se kterým sem před půl rokem začala.

Bylo po prázdninách, úžasný zážitky, potkala sem spoustu nových lidí a byla sem moc ráda za to co jsem s nimi prožila. Prázdniny skončili a s nimi odešli i ty lidi se kterými sem se setkala, bohužel..Ztratila sem úžasnou kamarádku, prostě to přátelství nějak zmizelo.Neměla na mě čas. To byl pro mě první impuls k tomu abych sama sobě něco udělala..

Nevím proč mě to napadlo, seděla sem na lavičce, v kapse sirky..Zapalovala sem jednu za druhou a pálila si je o zápěstí. Krabička sirek najednou prázdná? Říkala sem si cože? To přeci neni možný, celý zápěstí sem měla popálený a 3 milimetrové jizvičky mi pokrývaly kůži. Nebrala sem to nějak vážně, prostě jsem to udělala. Jenom malý jizvičky a nic víc. Udělali se mi tam strupy a ty sem furt slupovala a slupovala až z nich mám odporné fialové jizvy. "Jenom" od sirek. Tohle krátké období pálení o sebe sirky nějak pominulo.

Uběhlo pár měsíců, bylo po Vánocích. Nic se mi nedařilo, ve škole sem propadala, s mámou jsem si nerozuměla, tátu nevídala. Kamarádi? Ti tu pro mě byli, ale nějak si nevšímali toho že se mi na rukou objevují malé jizvy, škrábance, nebo popáleniny. Spíš se tomu smáli, nějak to neřešili. Mě to bylo nějak jedno. Ve škole sem byla veselá, dělala kraviny, furt se smála a bavila sem se jako každá jiná holka. Ale pokaždý když sem přišla domů, nebo se šla sama projít, seděla v parku na lavičce, sedla si k počítači, tak to na mě dolehlo. Pustila sem si do uší písničky a už mi bylo zase mizerně, jako tenkrát..Když skončili prázdniny a začala škola. Občas mě z toho všeho hnusu kolem muzika vysvobodila, ale spíš to bylo horší. Zaposlouchala sem se do textů a už to šlo z kopce. Když máma byla doma, zamkla sem se v koupelně a vzala do ruky žiletku. Chvíli sem na ní koukala a pak mě to napadlo, řízla sem se..Nejdřív jedna malá čárka, potom druhá a třetí..Nakonec sem měla levé zápěstí celé od krve a posázené řeznými ranami. Kapesníky sem všechno uklidila..A dělala znovu jakoby nic.

Není nad ten pocit když vám kůží projíždí žiletka, cítíte tak neskutečně nádherný pocit, nic vás nesere, zapomenete úplně na všechno a soustředíte se jenom na to jak moc hluboko říznete a kam posadíte další "čárku". Udělal jsem to poprvé a už sem věděla že bude problém. Ten pocit se prostě nedá popsat, ten kdo zažil to..jak mu žiletka projíždí kůží a za ní teče malý čůrek krve..Ví o čem mluvím. To už mi bylo 15. Rány na levačce se zahojili, a zbyly po nich jenom malé tenké jizvičky které ani nebyly pomalu vidět. Na zahojenou ruku po nějakých 14ti dnech sem zase "ozdobila" desítky řezanci. Od té doby, co jsem to udělala po druhé, nosím žiletku schovanou v krytu telefonu. Nevyndavám jí..Telefon nosim většinou u sebe takže mám mojí malou sviňskou kamarádku stále u sebe. Máma mým rukám nevěnuje nějak extra pozornost, takže sem se ani nebála že by si toho všimla. Doma, i přestože bylo horko jsem nosila mikiny aby si mých rukou nevšimla. Po třetí, když se mi opět ruka zahojila, sem to udělala znovu..

Nebudu tu popisovat proč, to by bylo na dýl. Problémy doma, ve škole se nedařilo..Co se týče známek. Každý má své problémy a vypořádá se s nim jinak. Jediný co mě netrápilo byli kluci, ty mi byli vždycky nějak jedno. Odmítala sem je a odmítám dál. Vztahy, i když se jim v mých 15ti letech ještě pořádně tak říkat nedá, mě prostě nebrali a ještě pořád nějak neberou. Před kamarády a hlavně ve škole sem byla uplně jiná než když sem byla sama.. Každý týden, nebo 14 dní..

Podle toho jak moc sem měla ruku pořezanou..Sem řezala znova a znova. Jizvy přibývají a přibývají, kůže na levačce je čím dál tím zničenější. Různé ornamenty a znaky..Loga kapel a jména lidí..co jsem si tam vyřezávala už asi nikdy nezmizí..Už od začátku sem začala nosit velké množství náramků, nejdřív kvůli tomu že se mi to líbilo, potom sem zjistila že to byl vlastně dobrý nápad začít plést bavlněné ozdoby na ruku aby mi zakryly jizvy a krvavé rány. Přesto že i přes náramky jsou jizvy a rány vidět, ostatním to bylo nějak jedno a jsem za to jedině ráda. Levačka už byla plná jizev, (mluvím pořád jenom o zápěstí) a rány už se mi do místa pod náramky (tak aby nebyli tolik vidět) prostě už nevešli. Přešla jsem na pravou ruku. Nejdřív pár čárek do loketní jamky, potom znovu na levou ruku. Asi před týdnem sem seděla na posteli, na stole příborový nůž a zapalovač. Nenapadlo mě nic jinýho než nažhavit nůž a přikládat si ho na ruku. Kromě roztahování uší a píchání piercingů sem ještě větší bolest nezažila. Ale bolelo to krásně, pokaždý když jsem zvedla nůž od popálené a rozškvařené kůže sem se tak slastně usmála jakože to mám za sebou a můžu opět pokračovat. Nakonec sem skončila asi po půl hodině s 12ti podlouhlými oválnými puchýři na pravačce. Myslela jsem si že za chvíli splasknou ale ne.

Druhý den sem se vzbudila a na ruce 0,5cm vystouplé puchýře přes celé zápěstí. Propíchala sem je. Další tři dny se mi tvořili puchýře dál a dál, píchala sem je dál a dál. Teď už mám na ruce jenom 2mm tlusté čárky některé větší jiné zase ještě trochu živé. Zase, když sem měla potřebu si něco udělat, sem sloupávala stroupky a rány si trhala, srůstající kůži sem tahala od sebe aby se mi rány nehojili a bolelo a svědilo mě to ještě víc. Pravačku jsem měla znetvořenou a nebylo místo, a levačka ještě nebyla pořádně zahojená od minulého zákroku s žiletkou. Na ruce jsem se vždycky řezala svisle směrem k prstům. Tak sem si řekla že když není místo tak rozřežu i ty rány které nejsou zahojené, pořežu je vodorovně a udělala sem si na ruce kostkovanou mříž..

Je to otřesný. Radši si tohle nebudu číst ani zpátky. Gramatických chyb si nevšímejte..Jednou přišlo období kdy jsem dávala pěstí do zdi a drtila si klouby o omítku. Trhala si vlasy nebo dokonce řasy. Nehty si kousala do krve..Škrábala sem se nehty do kůže nebo se štípala a dělala si modřiny. S puchýři na pravačce a s krvavou "mříží" na levačce už vážně nebylo místo, a jiné části těla jako hrudník, břicho nebo stehna si ničit nechci. Začala sem hladovět. Dřív, jsem byla zvyklá jíst opravdu hodně, i přes to že mám 170cm tak mám 50kg ale byla sem schopná sníst až 8 porcí denně, dvakrát až třikrát oběd. 4 rohlíky k svačině a prostě obrovské množství jídla, moje postava se mi prostě přestala líbit. Přes to že sem měla břicho ploché, nebylo už jako dřív. Kamarádka mi propíchla pupík, a přece nemůžu mít s píchnutým piercingem pupek ne? Z mých 8 porcí jídla denně sem přešla na jednu až dvě. Ráno do školy sem se udělala kafe, k svačině nic, přišla sem domů a snědla oběd. Večer nějaká ta zelenina a to bylo všechno. Venku na jídlo nebyl čas. Začala sem mít problémy s tlakem, motá se mi hlava a a omdlívám. Nedávno se mi stalo že sem seděla doma, smutná písnička řvala přes celý byt a mě to bylo jedno, koukala sem do sluníčka a najednou černo, spadla sem z židle a probrala mě až mamka když přišla z krámu. Stála sem, přišla sem si jenom jako nějaká schránka, jenom jako kostra obalená masem a nic není uvnitř. Úplně mrtvá, bez života..Prostě nic ve mě nebylo, úplně prázdno. Zeptala se mě co sem jedla, a všechno sem jí popsala. Poslala mě k doktorce a ta mi prostě řekla ať jim a udělala mi jídelníček.

Teď už jím normálně, a už se nechci vracet k noži nebo žiletce, strupy, jizvy a škrábance při hojení svědí a ostatní si začínají všímat že něco není v pohodě. Kamarádi se mi začínají smát a řikat mi že sem magor, je mi to jedno ale ne tak úplně. Nechci o ně přijít tím že se budu ničit a nebudu je poslouchat. Pokusím se s tím přestat. Potřebovala sem se vypsat když sem tady četla spoustu těch vašich článků. To nemluvím o tom, kolikrát sem domů přišla ožralá jak prase, do parku pro mě musel přijet můj táta přesto že bydlí 25km ode mě..Nebrala sem mámě telefony ..no tohle je jedno. Venku sem hulila, domu si vodila kamarádky s kámoškama a chlastali jsme u nás. To sice bylo jenom párkrát ale i tak se to počítá. Pít sem začala o někdy v květnu 2012 pořádně, ne že sme si koupili jedno víno pro několik lidí a opili se tak trochu, ale každý jedno víno..K tomu vodka a prostě už to jelo, každej pátek na kaši..Prázdniny prochlastaný, a máma ve mě ztratila důvěru..Bojim se až přijde na to co mám s rukama..

Ještě hůř, když to takhle půjde dál, s mým tělem..cigára, kafe, alkohol, sebepoškozování.. to je to s čím bojuju, ale nejvíc bojuju sama se sebou..Asi nejhorší na tom je, že každou ránu kterou si udělám, si vyfotim. Všechno mám zdokumentovaný. Až s tímhle jednou skončim, podívám se na to, a řeknu si..že už nechci, že už nikdy tohle dělat nebudu..Jednou s tím skončím, ale asi ne teď. Nemůžu se zbavit toho dokonalýho pocitu když mi teče krev po zápěstí nebo když si škvařím kůži na ruce. Sem magor, hloupá nána, uplně vymaštěná kráva..Ale skončit prostě nechci, a ani nemůžu..Nejde to.

 
Související odkazy
· Více o tématu Vaše tvorba
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Vaše tvorba:
Žiletka

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 5
Účastníků: 1

Výborný

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund