Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 41 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Přestat s SP jde, opravdu. Tady je můj příběh..

Autor: Kirasha - Čtvrtek, 25.04. 2013 - 09:53:23
Téma: Vaše tvorba

Od malička jsem byla rozmazlený jedináček, který neměl moc kamarádů, ale ve 4. třídě jsem začala vynikat a byla jsem označená za třídní frajerku, což mi dodalo hodně sebevědomí. Pořád jsem byla premiantkou třídy a v hodinách se snažila. Vždycky se všechno točilo okolo mě, a já byla spokojená, dalo by se říct.

Jenže v 6. třídě se něco zvrtlo a já se chytla špatných kamarádů. Chodily jsme na naše hradby, kde jsem nebyla pod dohledem, takže jsem začala kouřit, pak i pít a nakonec i kouřit trávu. Takhle to šlo nějakou dobu, než to šlo úplně do háje. Doma jsem se začala hádat s mámou a nebylo to to, co dřív. Sice jsem pořád byla tou premiantkou třídy, ale už se to uvnitř mě rvalo a já vlastně nevěděla, co si mám o sobě myslet..

Pak jsem náhodou našla na internetu různý blogy, kde holky psaly o sebepoškozování. Narazila jsem na ně vlastně náhodou, líbily se mi básničky a na těchto webech jsem je hledala.. Až našla.. O sebepoškozování jsem si přečetla, ale nějak jsem o tom nepřemýšlela.. Až pak najednou, když přišla hádka s mámou, a já se o tom svěřila spolužačce, mi právě ona dala do rukou žiletku. Obyčejná žiletka.. A já jí nosila jen tak u sebe. A když přišla další hádka, už jsem věděla co s ní. Ze začátku to byly jen malé zářezy, ze kterých teklo jen malinko krve, vlastně pomalu nic. Jenže čím byly hádky větší, tím se zvětšovaly i jizvy. A já přišla na to, proč to ty holky z blogů vůbec dělají. Nepřemýšlela jsem nad tím proč, jen jsem věděla, že mi to pomáhalo.

Osudným dnem byl 23. leden 2004. Toho dne jsem se pokusila na školních záchodcích poprvé o sebevraždu. Tentokrát jsem nezvládla situaci, kdy kamarádka spolykala velké množství prášků a já nevěděla co mám dělat. Utekla jsem na záchod, rozbila zrcátko, které jsem jí ukradla a roztříštila ho o zem.. Sedla jsem si na zem a brala kousek po kousku rozbitého zrcátka a zkoušela jak jsou ostré. Po několika minutách a několika zářezech jsem zjistila, že už vlastně docela hodně krvácím. A nevím, co mě to napadlo, ale v tu chvíli jsem zahodila poslední kousek zrcátka, který jsem měla v ruce a běžela jsem za tou dotyčnou kamarádkou, která byla na jiném záchodě, kde nebyla sama, ale bylo tam přibližně 10 lidí. V tu chvíli začali všichni šílet. Dávat mi na ruku mokré ubrousky, dokonce jsem tam měla i gumičku do vlasů, a doběhli pro některého z vyučujících. Ti mě vzali do kabinetu a zavolali obvodního lékaře. Ten mi ruku obvázal a i s mou kamarádkou, která spolykala prášky, mě odvezli do své ordinace, kam zavolali i těhotnou mamku s dědou.

Oba šíleně brečeli a nevěděli co dělat. A já v dalších dnech musela k psychologovi. A to bylo strašné. Strašně jsem se bála, co mi řekne, a on vlastně skoro nic neříkal. Ptal se mě, jak spím, co jím, jestli mám kamarády a tak.. A proč jsem to vlastně udělala. A to jsem neodpověděla. Nikdy nikomu.

Mamka u něj byla déle jak já a po té zkušenosti jsem řekla, že už k němu nepůjdu. Od té doby se snažila semnou nehádat a já byla pod dozorem i ve škole.

Čas ubíhal a já si nic neudělala. Až v osmé třídě se to u mě znovu projevilo. Na podzim se u mě začaly objevovat deprese a já nevěděla co s nimi, hádky s mámou zase pokračovaly, začaly i velké bolesti hlavy, na které jsem pořád brala prášky a tím jsem si na ně po čase udělala i závislost, a ve škole se to na mě taky valilo. Spolužáci se semnou moc nebavily a já byla zabraná jen do hudby a do básniček. To byl můj svět, který mi pomáhal v přežití. Jenže po čase se na to znovu přišlo. A já tentokrát musela chodit na pravidelnou léčbu do psychiatrické léčebny. Chodila jsem na sezení s psycholožkou, které jsem ukazovala obrázky, které se mi líbily, básničky, které jsem psala a snažila se jí osvětlit, co mi vlastně je. Jenže paní doktorka se stěhovala pryč a já po 3 měsících zase nikam nechodila.

Pak už jsem se snažila se neřezat, přišla jsem na to, že bych neměla. Ale nešlo to, vždy mě k tomu něco donutilo, ať už jen chuť se říznout, hádka a nebo deprese. Většinou to bylo tak 1-2x za 14 dní, ale stejně. Pořád přibývaly jizvy na rukou a dokonce i na nohou..

Když jsem nastoupila na střední, pořád jsem se řezala, ale snažila jsem se to po čase skrývat návleky.. S kamarádkou Lenou, která mi kdysi dala mojí první žiletku, jsem začala jezdit do Prahy na Emo srazy, které se nám moc zalíbily, takže jsem se viděla i v tomto stylu, oblečení, hudba, účes. Vše bylo tak, jak má.. Jenže jsem začala zase kouřit trávu a došlo to až do toho stadia, kdy jsem nemohla ani bez jednoho být. Ani bez trávy, ani bez řezání. A v tu chvíli se to zase dozvěděla máma. Našla žiletky, prášky i trávu. A už hrozila tím, že mě opravdu dá do blázince. A to bylo to, co mě od toho odpoutalo nejvíc. Od té doby, jsem trávu nikdy nekouřila, prášky jsem brala s kontrolou a snažila se neřezat.

Bohužel se mi to několikrát nepovedlo, protože ve druháku jsem byla ve třídě psychicky šikanována až jsem se z toho zhroutila a musela jsem docházet k psychiatrovi, který mi určil náběh na hraniční poruchu osobnosti a předepsal antidepresiva.. Máma s tím spokojená nebyla, a já je musela po čase vysadit.

Od té doby jsem se opravdu snažíla neřezat. Pomáhal mi v tom můj přítel, který mě hlídal a kvůli kterému jsem to nedělala.

Uběhly 4 roky, během kterých jsem se ani jednou nepořezala, i když jsem na to nespočetněkrát myslela. Jenže opět přišel jeden z těch horších podzimů, kdy jsem nebyla ve své kůži. Nebylo nic, tak jak mělo být. Zdravotní, rodinné i finanční problémy. Začala jsem pít, abych se aspoň na chvíli uklidnila, jenže má touha po říznutí byla větší a větší. Během posledních let jsem udělala spoustu věcí, na které opravdu nejsem hrdá a nebyl by vlastně nikdo a v těch dnech, kdy jsem vůbec nejedla a nepsala, se to na mě tak navalilo, že jsem se přistihla sedící na posteli a v ruce žiletku. Na ruce samozřejmě krvácející rána. Byla jsem z toho tak mimo, až jsem dostala záchvat úzkosti a nemohla ani dýchat. Strašně jsem si to vyčítala. Jenže další večer se to opakovalo. Má šílená chuť se pořezat mě dostala. Přemýšlela jsem už jen nad tím, kde se pořežu, aby se na to opět nepřišlo. Tak jsem si vybrala nohu

. Abych přehlušila mé myšlenky na sebepoškozování, začala jsem docela dost pít a pod vlivem jsem dělala věci, které by mě za světla nenapadli. Jako například příležitostný sex s neznámým člověkem a podobně.

Je mi 21 let, chodím na vysokou, s rodiči se pořád hádám. Vlastně nejvíce se hádám sama se sebou. Chci být úspěšná, neřezat se, nepít a chovat se slušně. Ale na druhou stranu, proč vlastně? Je to půl roku co jsem se pořezala. Teď se neřežu, vybírám si s kým spím, ale občas se potřebuju opravdu hodně napít, takže občas jdu v 8h ráno na přednášku ještě opilá.

Přestat s SP jde, opravdu. Jen to chce silnou vůli. Držte mi prosím palce, ať si uspořádám vlastní život. Já budu držet palce Vám, aby jste dokázali v sobě najít tu sílu a přestali.

 
Související odkazy
· Více o tématu Vaše tvorba
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Vaše tvorba:
Žiletka

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund