Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 39 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Jednou za čas...

Autor: Anonym - Pátek, 05.07. 2013 - 12:17:13
Téma: Vaše tvorba

Už od malička jsem byl takový typ člověka co pomáhal ostatním, aniž by hleděl na to, jestli to ublíží jemu samotnému nebo ne. Nevím, jak jsem to dělal, ale nějak jsem přitahoval lidi, kteří potřebovali pomoc. Vědomě jsem svému okolí začal pomáhat, když mi bylo nějakých 13let, od té doby jsem nikdy nepřestal. Ujímal jsem se dalších a dalších lidí, a vše bylo v pohodě. Občas se u mě objevil nějaký stres. Doma jsem měl problémy, které jsem do 15ti nevnímal.

Od 1 do 6 třídy jsem měl matku v zahraničí a viděl jsem ji 1-3x do roka... Otec byl buď v hospodě, v práci, nebo u "sousedky", bratr byl na intru, a sestra buď ve škole, nebo venku s kamarády. Byl jsem sám, ale nevnímal jsem to... až do oněch 15ti. Z jedné mé "pacienty" se stala partnerka, se kterou jsem skvěle vycházel, pak se odstěhovala, a já to tak nějak... nesl těžce. Ale ještě jsem to zvládal... začaly se pomalu objevovat problémy s uvolňováním vzteku (což se projevovalo mlácením pěstí do zdi, aniž bych si uvědomoval co mě na tom vlastně tak uklidňuje), a veškerých emocí, což ze mě udělalo velmi často prázdnou schránku. Stále jsem pomáhal, nebo jsem se snažil pomáhat lidem kolem sebe a docela mi to šlo. Přežíval jsem ze dne na den, bez jakkýchkoliv cílů, ale změna přišla v 16-17ti, kdy jsem si našel první opravdovou lásku. Byli jsme spolu rok, a také měla jisté problémy. Pomohl jsem jí z nich a byli jsme spolu. Pak ten vztah skončil a já začal pociťovat emocionální a psychické problémy. Již dříve jsem měl občas chuť vzít žiletku a ublížit si, ale tady tohle to pouze umocnilo... byl jsem na dně. Dopadlo to tak, že za týden jsem si pořezal obě ruce (od ramene po zápěstí), hrudník, a obě stehna. Pokaždé když se rány zahojily, řezal jsem znovu, několikrát jsem rozřezával ještě nezahojené rány. Byl jsem na všechno sám, a ač jsem kolem sebe měl přátele, nebylo to to, co jsem hledal. Neviděl jsem v nich oporu.

Takhle to pokračovalo dál, a dál a po půl roce jsem se z toho jakž takž vzpamatoval... přestal jsem se tak často řezat, avšak stále zde ta chuť byla. Několik let jsem navštěvoval psychologa i psychiatra, byl jsem 2x umístěn do psychiatrické léčebny v Bohunicích v Brně... bezvýsledně. Jediný výsledek byl, že jsem se několikrát pokusil předávkovat medikamenty. Naposled v prosinci 2012, kdy jsem se "naládoval" zhruba 130 antidepresivy (neurol, hypnogen a takové...) a šel umřít. Nebýt toho, že byl bratr doma... nepřežil bych to. A lituji toho, že byl doma. Našel jsem si nejlepší kamarádku, nicméně, i přesto mám mnohdy pocit, že... jsem sám. Partnerku jsem si nenašel od toho rozchodu, ani jsem ji nehledal... nechci nikomu ubližovat, nechci nikoho trápit ani nikomu být přítěží. Lituji toho, že jsem přežil, ale zároveň tak trošku jsem i rád. Od prosince jsem se přestal řezat... po čase se zase začala objevovat ta chuť a já znovu začal... opět nastaly problémy, tak se ta chuť objevovala častěji a častěji... A já zůstával stále víc sám a sám... téměř se nevídám s lidmi, protože z nich mám strach a kontakt s nimi je mi... nedalo by se říci nepříjemný, spíše... je to nezvyklé.

Nejsem si jistý, jestli mi nějak pomůže sem vypsat můj příběh, ale... už toho v sobě držím moc... opravdu moc, tak alespoň tímhle způsobem bych rád trošku upustil... Strach, hněv, radost, bolest a všechno ostatní mě uvnitř svírá a zraňuje, a fyzickou bolestí odkládám tu duševní, kterou nedovedu napravit.

Děkuji za čas, který jste si udělali, aby jste si přečetli můj příběh... vážím si toho, ač nikoho zde neznám... a zároveň se omlouvám, že jsou věty tak špatně zformulované, ale nevím, jak jinak to napsat...

 
Související odkazy
· Více o tématu Vaše tvorba
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Vaše tvorba:
Žiletka

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund