Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 39 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Naděje umírá poslední

Autor: Jirka125 - Pátek, 06.09. 2013 - 17:09:34
Téma: Vaše tvorba

Nevím, zda jsem tak úplně patřím, se sebepoškozováním jsem začal před půl rokem a nedělám to ani jako únik od reality nebo abych na sebe upozornil. Chci se jen potrestat.

Nevyrůstal jsem v ideální rodině, ale žádné týrání nebo něco opravdu zlého se mi nikdy nestalo. Proto se stydím za to, že jsem takový, jaký jsem. Nemám k tomu důvod.

Je mi už 24 let, pracuji a bydlím společně s otcem. Můj otec je alkoholik, přes týden pracuje a o víkendu se totálně opije. Tímto způsobem vlastně tráví celý život. Někdy něco rozbije nebo třeba dělá bordel v kuchyni, ale já to vždy dám do pořádku a moc starostí s ním vlastně nemám. Spíš žijeme vedle sebe. Ale velmi se za něj stydím a přál bych si, aby tu nebyl.

Mám o rok a půl mladšího bratra, ale nikdy jsme k sobě nenašli cestu. Jako kluci jsme celý život strávili společně s rodiči v malém bytě. Brácha chodil hodně ven s kamarády, ale já jsem trávil čas doma. Dokázal jsem celý den sedět u počítače. Rodiče se pořád hádali, nic horšího se u nás nedělo. Nikdo mě netýral, měl jsem dost jídla a na okolí jsme působili jako průměrná rodina. Ve škole jsem se učil dobře.

Problém byl ve mě. Jsem melancholik, perfekcionista a hodně uzavřený. Každý den mého dětství mě štval. Styděl jsem se za rodiče a nesnášel jsem přítomnost mého bratra. Chtěl jsem být sám, což nikdo nechápal a často mě kritizovali, že si neumím najít kamarády. Nic mě nebavilo a v pubertě jsem se upnul k myšlence, že to nějak přetrpím a pak v dospělosti budu konečně žít podle sebe. Jakmile to šlo, vypadl jsem od matky. Kvůli financím jsem ale zůstal s otcem. Teď mám alespoň vlastní pokoj, kde mě nic neruší a ze začátku jsem se cítil mnohem lépe. Snad jsem byl i šťastný. Přiznám se, že jsem panic. Ani jsem se žádnou holkou nechodil. Nedokázal jsem si představit, že bych jí musel říct jaký jsem a jak jsem žil. Celý můj život mi přišel ubohý a nevěřil jsem tomu, že by o mě někdo mohl mít zájem. Na střední jsem nikdy nikomu neřekl, jak žiji nebo jak se cítím. Nedokázal jsem překonat můj perfekcionismus a stud za to, že moji rodiče jsou jen lůza, co žije od výplaty k výplatě a nejpřednější je mít na alkohol a cigarety.

Ale když jsem se před dvěma roky odstěhoval (brácha už bydlel nějakou dobu sám), začal jsem si představovat, že si nějakou přítelkyni najdu. Už jsem si mohl dovolit ji někam pozvat, měl jsem vlastní svobodu a připadal jsem si jako normální člen společnosti.

Narazil jsem ale na velký problém. Nedokážu se ve společnosti uvolnit a být spontánní. Měl jsem dva dobré kamarády ze základní školy, ale přerušili se mnou kontakt, už jsme si asi neměli, co říct. Ze střední školy mi také zůstali dva kamarádi, kteří mi moc pomáhají a nebojím se jim svěřil. Ale mám pocit, že mi moc nerozumí, spíš mi říkají, abych se pochlapil a podobně. Pak jsem našel ještě jednoho kamaráda, se kterým si hodně povídám, protože máme dost společného. A před rokem jsem našel kamarádku. Je to moc hodná holka a já se jí bojím svěřovat, nechci aby se kvůli mě trápila.

Se svými přáteli občas něco podniknu, ale jinak žádné společenské aktivity nemám. Většinu času si připadám hrozně osaměle a můj život my přijde zbytečný. Poprvé jsem se pořezal, když jsem začal chodil do tanečních na začátku tohoto roku. V naději, že někoho poznám, jsem se přihlásil do kurzu pro dospělé, ale byl jsem naprosto nemotorný tanečník a navíc jsem si nerozuměl s mojí partnerkou. Přišel jsem domů, vzal nůž a několikrát se řízl, byl to trest za to, že nejsem dost dobrý.

Raději než žiletku mám nože. Obzvlášť když je trochu ztupený, vadí mi podhled na krev a vždy v prstech cítím takové brnění a chlad. Ale je to trest, ostřím jezdím sem tam, dokud si nerozškrábu do hloubky kůži. Zjistil jsem, že ty rány se velmi špatně hojí a nechají jizvy, čímž mi připomínají moje chyby.

Pak jsem toho na chvíli nechal, nikam jsem nechodil a kromě práce jsem nic nedělal. Pomalu jsem začal propadat depresím a můj hněv vůči mně samému jen narůstal. Ale ty jizvy mě děsili, proto jsem raději mlátil pěstmi do něčeho tvrdého tak silně, až jsem měl pohmožděniny. Nebo jsem se prudce udeřil do břicha. Nikomu jsem o tom neřekl. Před měsícem jsem náhodou potkal jednu holku, natolik mě okouzlila, že jsem se poprvé v životě překonal a řekl jí o číslo. Dala mi ho a měli jsme tři schůzky. Na poslední mi řekla, že ji nepřitahuji a já to přijal s apatií. Potom mi to asi došlo, za dva dny jsem jí zavolal a řekl jí, že to nechci vzdát, ale odmítla mě.

Hned po tom jsem se cítil naprosto prázdný a i když mi to přijde absurdní, vzal jsem žiletku a pořezal se. Nedokážu myslet na nic jiného než na to jak je život prázdný, že nic nemá smysl a že už mi na ničem nezáleží. Hodně myslím i na sebevraždu. Jen to nechci udělat, abych té dívce neublížil. Byla moc fajn a vinila by se z toho. Nevím, co dělat. Bojím se, že jsem ztratil veškerou naději a víru v samotný život. Také myslím na to, že bych si zjizvil celé tělo, abych světu ukázal, jak mi ublížil. Nerozumím sám sobě, přijde mi špatné si takto vynucovat pozornost, přitom mě nic lepšího nenapadá. A ta bolest už mi nepřijde jako dostatečný trest, zvykl jsem si na to a chci si ublížit mnohem víc. Mám strach, že to opravdu udělám. Že už to nepůjde vrátit a ostatní mě budou mít za šílence a ztratím nakonec i těch mých pár přátel. Pak už by mě tu nic nedrželo, ale zatím váhám. Třeba je ještě šance. Ale cítím se hrozně unavený, už nemám vůli bojovat, vykašlal jsem se na své koníčky, nechci se bavit s přáteli, jen přežívám. Chtěl by na závěr napsat něco pozitivního, nic mě nenapadá.

Děkuji všem, co to dočetli až sem.

 
Související odkazy
· Více o tématu Vaše tvorba
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Vaše tvorba:
Žiletka

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

K tomuto článku není možné vložit komentář.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.03 sekund