Základní informace
· Úvod
· Co je to...
· Proč...?
· Proč chtít...?
· Vzpomínáme
· Dvanáctero
· Pomoc
· Rodičům a známým
· Kontakty na adminy
Reklama
Nabídka
· Domů
· Články
· Vaše příběhy
· Vaše tvorba
· Fóra
· Recenze
· Encyklopedie
· Časté dotazy
· Ankety
· Archiv článků
· Odkazy
· Poslat článek
· Soukromé zprávy
· Váš účet
· Vyhledat
· Doporučte nás
Kdo je online
V tuto chvíli je 37 návštěvník(ů) a 1 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma zaregistrovat zde
Přihlášení
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Budete moct upravit vzhled tohoto webu, nastavit zobrazení komentářů, posílat komentáře, posílat zprávy ostatním uživatelům a řadu dalších.
Odkazy

Život je někdy boj

Autor: liveforlive - Čtvrtek, 18.05. 2017 - 23:27:34
Téma: Vaše tvorba

Zdravím, mé jméno není důležité jen se chci podělit s vámi o můj život který bych nepřála ani tou největšímu nepříteli tak snad se vám bude líbit. Jsem dívka je mi teď 21 let. Moje psychické problémy začali už v 12 letech. Můj nevlastní otec mě fyzicky i psychicky týral a doma to nebylo růžové i moje matka se mě nezastala mám ještě několik sourozenců o které jsem se musela starat když moje matka byla neschopná...

Ale roky letěli a já na to byla čím dál hůř. Nikdo v mém okolí nevěděl co se děje ve škole jsem taky nebyla zrovna oblíbenou. Tak to trvalo do mých 15 let kdy mě můj otec zmlátil a nechal mě několik hodin zavřenou v místnosti. V ten den jsem to už nevydržela a pokusila se o sebevraždu. Spolkla jsem několik druhů léku a utekla z domu za kamarády. Myslela jsem si že mi to nic neudělá ze i bude jen trochu zle ale bohužel ne. Než jsem za nimi došla můj zdrav.stav se zhoršoval.Přišla jsem jako ožrala nemohla jsem ani mluvit prostě nic. Nakonec jsem kolabovala a kamarádi mi zavolali záchranku. Tam mě oživovali po několika dnech jsem se probudila na JIPce. Netušila jsem co se stalo nikoho jsem kolem sebe neviděla jen doktory a přístroje.

Doktorům jsem řekla že si nic nepamatuji jen že jsem si vzala nějaký léky proti bolesti protože mě bolela hlava málo jsem pila. Řekla jsem to pro to abych neskončila na Psychině. Nějak mi to prošlo pak jsem přišla domů a přečetla si lekařskou zprávu v ní bylo že jsem hulila trávu přitom to nebyla vůbec pravda to řekla doktorů moje matka. Několik měsíců jsem ještě ten teror doma vydržela ale pak jsem znovu utekla ale za moji kurátorkou. Všechno jsem ji řekla a dali mě do děckého domova. Z děcáku si mě pak vzala moje teta. Teror skončil ale moje deprese a uzkosti ne. Nastoupila jsem na střední bylo to super poznat uplně jiné lidi. Prvák byl v klidu až na konec kdy nám umřel třídní učitel ale v ten den jsem začala chodit ze spolužákem ze třidy říkejme mu třeba Ondra. Můj život se změnil ani už jsem tu depresi tak nevnímala. Ale pak se stalo něco co mě lomilo a dostalo do starých kolejí. Začala jsem z Ondrou bydlet už jsme byli oba po škole a začali oba pracovat ale pak i umřela moje jediná babička a já začala mýt deprese takové jako nikdy předtím. I když jse měla milujiciho přítele nepomohl mi. Byl věčně v práci a nebo z kamarády a já začla polikat prášky a doufala jsem že mě to musí zabít že jsem tady stejně zbytečná.

Takových pokusů bylo mnoho ani jeden nevyšel. Po nějaký době jsem se z toho trošku vzpamatovala ale život mi dal další ránu pod pas. Přítel se mi naboural nezemřel díky bohu ale chybělo málo. Po 14 dnech od nehody jsem to už psychicky nezvládla a chtěla jsem skočit z mostu ale přijeli tam policisté a vzali mě na psychiatrii. Byla jsem ta přes měsíc pak jsem šla na reverz domů bo tohle jsem nezvládala. Odešla jsem z psychiatrie a po dvou týdnech jsem zjistila že jsem těhotná z ým přitelem Ondrou. Ale musela jsem na potrat byli jsme ještě moc mladí na to aby jsme měli rodinu a navíc jsem se na mateřstvi ještě necítila. Po potratu to zase všechno na mě dolehlo tak jsem se začala řezat. Můj přítel se senou kvuli tomu chtěl rozejít a taky to udělal a já to psychicky zase nezvladla. A z toho všeho jsem dostala epileptický záchvat u kámošky u který jsem byla. Ta mému přítely hned volala že mě odvezla sanitka. Odvezli mě hodně brzo ráno napojily mě na kapaky a ja usnula. Jak jsem se probudila měla jsem zavázanou ruku myslela jsem si že jsem si přerizla tepnu vubec jsem si nic nepamatovala ale před tím zachváte jsem se pořezala navrhovali mi léčbu zase na psychině ale tu jsem odmítla.A uviděla jsem jak můj Ondra mě drží za ruku a brečí ja nebyla schopná slova nemohla jsem ani chodit. Vypadala jsem jako mrtvola. V ten den si mě Ondra odvezl domu a starl se o mě s strašně se mi omlouval.

Chvíli byl klid přestala jsem se na chvíli zase řezat netrvalo to ale dlouho. Měli jsme z Ondrou nějakou krizi pořád jsme se hádali už to nebylo jako dřív a ja se začala zase řezat.Tajila jsem to vždycky jse mu řekla ze jsem se spálila v práci a podobné kecy a vždy mi na to skočil. Pak to zjistil avzase to bylo ta kde to bylo. Po čase se to zase ale zpravilo a ja byla po dlouhé době šťastná do doby než jsem našla od Ondry smsky v telefonu psal si z nějakou holkou z práce a vůbec se mi ty smsky nelibily. Vyběhla jsem ven a řvala jsem na něj přes celou ulici. Vůbec jsem se sním nechtěla bavit no pro všechny případy nosím žiletku v peněžence šli jsme za kamošea na barák já s´šla na záchod zamkla jsem se a pořezala se. Nejhorší asi pro mě bylo že lidi v bandě to víděli. Vylezla jsem celá bíla jako mrtvola a neuvědomila jsem si že mi to teče hodně a ja mela za chvíli celej rukáv od krve vůbec jsem to nevnímala bylo mi všechno jedno. Utekla jsem z baráku ať mě nikdo nevidí sedla jsem si na moje místo kousek od toho baráku o kterém nikdo nevěděl a začal mi vyzvánět telefon všichni mi najednou začli volat ale ja to nezvedlala proč taky nakonec mě našel sám Ondra. Vzal mě a šli domů.

Všechno mi vysvětlil a od té doby se chová uplně jinak a za to jsem ráda že začal na mě brát ohledy. Slíbila jsem mu že už to přestanu dělat že už se řezat nebudu potřebuji k tomu ale jeho sama to prostě nedám. Vím že se uzdravím a budu happy. Tak lidičky myslete taky někdy na druhé a své okolí že když už si ubližujete neubližujete jen sobě ale i kamarádům,rodičům, partnerům. Život umí dávat rány ale o tom ten život je :)

 
Související odkazy
· Více o tématu Vaše tvorba
· Další články od autora Blizi


Nejčtenější článek na téma Vaše tvorba:
Žiletka

Hodnocení článku
Průměrné hodnocení: 0
Účastníků: 0

Zvolte počet hvězdiček:

Výborný
Velmi dobré
Dobré
Povedený
Špatné

Možnosti

 Vytisknout článek Vytisknout článek

"Život je někdy boj" | Přihlásit/Registrovat | 0 komentářů
Komentáře vlastní jejich autoři. Neodpovídáme za jejich obsah.

© 2005 UNITED-NUKE Powered Site.

Powered by Copyright © UNITED-NUKE. All Rights Reserved.
Čas potřebný ke zpracování stránky: 0.05 sekund