Sebepoškozování

Bipolární afektivní porucha a sebepoškozování
Publikováno: Neděle, 15.08. 2010 - 20:22:09
Téma: Vaše tvorba


Toto je snaha o vysvětlení vnitřního světa nemocného v době změn. Je to snaha o to, aby i zdraví lidé dokázali alespoň trochu do tohoto světa proniknout. Může to posloužit komukoliv "běžným lidem", kteří s touto chorobou nemají žádné zkušenosti, bližním, kamarádům, ale možná i odborníkům...

Je však důležité podotknout, že toto rozhodně neplatí u všech. Je to jen jednou z nepřeberného množství variant.

Stojím na vrcholku vysoké hory a rozhlížím se okolo sebe. Nevidím nic. Všechno se skrývá za oparem husté mlhy. Připadám si jako Alenka v říši divů. Rozdíl je však v tom, že Alenka byla překvapena a říši doličnou viděla poprvé. Já tu mlhu znám až příliš dobře. Stojím nahoře, nic neslyším, nic nevidím, vnímám jen svůj dech a tlukot srdce. Všude je prázdno. Ano, to je ten správný výraz - prázdno. Můžu stát třeba uprostřed davu, může na mě někdo mluvit, ale já neslyším, protože jsem vysoko v oblacích.

Jelikož je však vrcholek hory příliš vrtkavý, nelze se na něm udržet dlouho. Stále se odlamují kusy skály přímo pod mýma nohama, stále se zmenšuje stojná plocha a já můžu jen čekat, co se stane. Spadnu hluboko do propasti? Přiletí obrovský pták, který mě vynese do neuvěřitelných výšin? Jak mám vědět, co se stane? A když to nevím já, tak kdo jiný? Ale na otázky už není čas.

Přilétá pták! Vyzvedl mě právě včas. Nemohu říci, že by to byl dobrý společník, vlastně bych byla radši, kdyby nebyl, ale nebýt jeho, tak se potloukám pouze mezi horou a propastí. Je to součást jistého koloběhu.

Letím. Nemám žádné zábrany. Nebe nabízí tolik možností. Můžu dělat, co se mi zlíbí. Všichni okolo mne mi najednou připadají maličcí. Nestíhám si jich všech všímat, nestíhám mluvit ani poslouchat. Musím spěchat, abych naplnila všechny své plány. Každá má myšlenka je naprosto dokonalá, nápady jsou geniální, život je samotným ztělesněním nádhernosti a já? Já jsem naprosto svobodná! Vlasy mi vlají ve větru, směju se na celé kolo, celý svět mám jako na dlani. Není nic krásnějšího. Musím tomu ptákovi pomáhat a předávat mu i svou energii, ale to nevadí, mám jí dostatek, nevyčerpatelné množství.. Můžu si dělat, na co si vzpomenu, protože nemám žádné zábrany a tomu se říká skutečná svoboda - svět bez zábran.

Co se to zatraceně děje?! Jak je to možné?! Ten pták je přeci tak úžasný! Nemůže se cítit unaven, předávala jsem mu sílu ze svých nevyčerpatelných zásob, a přesto je znaven?! Jak?! Proč?! Jak to, že jsem najednou unavená i já? Už mě nemůže dál nést, sám má co dělat, aby letěl. Pomalu se loučím s létáním a on již pouští to břemeno, se kterým se do této chvíle vlekl.

Probouzím se na vyprahlé zemi. Jsem vyčerpaná a celé mé tělo je rozlámané. Stěží otevírám oči stále zalepené prachem ze země. Snažím se postavit na nohy, ale nejde to, náraz byl příliš tvrdý. Mozek vypovídá službu, tělo mě neposlouchá, lidé na mě hovoří a já na ně hledím jako spadlá z Marsu. Asi si všimli, že už nelétám. Teď se plazím po zemi a i za to plazení jsem celkem ráda. Pouze jedna věc mi bije do očí "vysoká hora" a já právě ležím na jejím úpatí. Vím, že chci nahoru, vím, že tam je to lepší, ale nemám dostatek sil, abych tam mohla vyšplhat. A tak tam ležím, přivírám oči před vířícím se prachem, který se zvedá výdechy z mých plic. Opět mimo té hory jsou dech a tep to jediné, co dokážu vnímat, všechno ostatní je mi fuk.

"Co se děje?! Čemu se vlastně divím? Vždyť to přece znám... Ne, já to nechci znát. Když to znám, tak vím, co se bude dít, jen si to nechci připustit. NE! To nemohu dopustit! NE! Nenechám to, aby to zase dopadlo stejně! NE, NE a ještě jednou NE! Takhle to přeci už dál nejde!" Tato slova nikdy nevyjdou z mých úst, jsou jen v mé hlavě a je jim souzeno tam zůstat.

Bráním se krutému faktu, seč můžu. Tentokrát se pevně tisknu k zemi a chytám se všeho, co je s ní pevně spjato. Kořínků suchých stromů, které snad nikdy nepocítily paprsky slunce, kamenů a ze samého zoufalství zarývám prsty do prachu na povrchu, jen aby to alespoň trochu pomohlo. Je to jako vír, které mě nemilosrdně vtahuje do sebe.

"NE! DOST! TO STAČÍ! NECHCI ZNOVU!", avšak nikdo mě neslyší. Jak by mohl? Mé myšlenky jsou tiché. Ten strašný chaos, bouře, neuvěřitelná beznaděj a stálý boj, to se odehrává v jedné jediné hlavě zároveň. Jenže, i kdybych teď sebevíc chtěla, nemohu nic říci. Je pozdě. Oněměla jsem. Navenek vypadám otupěle, v mé tváři ve skutečnosti není žádný výraz, ale uvnitř se odehrává bouře.

Vír mě vtahuje do sebe a mně pomalu docházejí síly, abych mu mohla nadále vzdorovat. Jsem strašně slabá, ale nevzdávám to. Nikdy to nevzdávám. Cítím ho, cítím, jak mi cuchá vlasy, víří prach, nedá se dýchat. Nemohu mluvit. Je to jasné, za má slova, budou mluvit činy. Bouře propuká ve své největší síle. Teď už není jen v mé hlavě, už je přístupná i ostatním lidem. Je to vlastně brána ven, ale za jakou cenu? Naprostá beznaděj, apatie a slabost se mění v agresivitu, ke které mi energii dodává již zmiňovaná bouře. Neovládám své tělo, ani myšlenky. Tornádo se mnou cloumá ze strany na stranu. Nevím, kde je vlevo nebo vpravo, nahoře nebo dole. Jedno vím jistě, to tornádo mě chce zničit! Někdy si vystačí s tím, že se mnou pořádně zacloumá a jen mi lehce fyzicky ublíží. Jindy je to horší a jde mi rovnou po krku. Jediným štěstím je, že tohohle si už ostatní lidé všimnou. Činy mluví za vše, něco se děje. Já to sama nezvládám, nemohu té bouři čelit, ale ostatní mohou! Podávají spomocnou ruku, ale to tornádo to nechce dovolit a stahuje mne do svého středu ještě víc. Přetahují se o mě, o mé zdraví, o můj život...

Opět ležím na prašné zemi. Bouře ustala. Jsem zničená a jedinou pozitivní zprávou je, že dýchám a srdce bije. Ačkoliv se brána v podobě tornáda uzavřela, tak vím, že žiju a to mi dodává sílu. Tenhle stav není tak hrozný jako po prvním dopadu. Vím, že se musím postavit na nohy a začít šplhat na vysokou horu, i když mě to bude stát mnoho sil. Možná udeří další bouře a já spadnu. Nebo se udržím? Cíl je jasný - dosáhnout vrcholu.

Stojím na samotném vrcholku vysoké hory. Rozhlížím se, okolo mě je jen samá mlha, prázdno a naprostý klid. Čekám. Čekám na to, až se skála začne drolit, čekám na ptáka, čekám, až se mlha rozestoupí a já vyjdu po mostě do vyrovnaného života plného umírněné radosti. Nebo se most nezjeví? Uvidím ještě někdy toho ptáka? Spadnu opět dolů? Bude to zase tak tvrdé? A co tornádo? Vtáhne mě ještě někdy do sebe? Budu žít?...

Julie, 16 let





Tento článek si můžete přečíst na webu Sebepoškozování
http://www.sebeublizovani.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.sebeublizovani.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=437