Sebepoškozování

Proč poruchy příjmu potravy?
Publikováno: Pondělí, 25.10. 2010 - 11:48:33
Téma:


Historie a současnost nezvyklých forem jídelního chování a genderové souvislosti

Denisa Palečková

Již delší dobu se zabývám problematikou těla, zejména v souvislosti s poruchami příjmu potravy (dále jen PPP). V následujícím textu bych se chtěla zamyslet nad některými aspekty štíhlosti, které vedle psychologické roviny podtrhují především významy sociální a kulturní. Úsilí o štíhlé tělo, ústící v krajních případech v chorobných a sebedestruktivních stavech mentální anorexie a bulimie, chápu jako pokus o manipulaci s vlastním tělem. Ráda bych podrobněji rozebrala historické kořeny i současné významy této praktiky, včetně ambivalencí, které v sobě obsahuje.

Podkladem mých úvah budou vedle prostudované literatury a sledovaných pořadů i rozhovory s dívkami a ženami, které měly či stále mají narušený přístup k potravě (ať už se jedná o „normální“ dietářky, mentální anorektičky či bulimičky; dočasné, chronické i vyléčené). Podněty k zamyšlení mi nabídl také chat k tématu Anorexie-bulimie na webových stránkách www.doktorka.cz. Další rámec mých úvah tvoří studium módy – jejích sociálních významů a proměn v čase, analýza reklam a pozornost vůči v naší společnosti zakotvenému uspořádání mužských a ženských rolí.

Problematika gender téma PPP silně prostupuje. Jak ukazují statistická šetření, drtivá většina postižených jsou dívky a ženy. Nechci opomíjet narůstající procenta mentálních anorektiků a bulimiků. Ti nezřídka pracují jako modelové, tanečníci či v show businessu – tedy v oblastech, kde je tělo maximální měrou exponováno; jeho vzhled nerozlučně souvisí s vykonávanou činností. To, aby takové tělo odpovídalo vyžadované normě, pak začíná v očích jeho majitele či majitelky mít až existenční charakter. Podle mého odhadu však současný společenský trend podporuje nárůst pozornosti k vlastnímu tělesnému vzhledu a spolu s tím i rozšíření PPP také v řadách mužů, kteří nepracují v oborech, kde tělo hraje primární roli. Je však třeba si povšimnout, že tito muži bývají nezřídka označováni za „femininní typy“ (tímto cituji dětskou psycholožku Markétu Rokycanovou v rozhlasovém rozhovoru, 18.6. 2002). Na několika rovinách se pokusím načrtnout některé významné společensko-kulturní příčiny výskytu PPP (resp. příčiny i jinak narušeného, zdraví méně škodlivého postoje k vlastní postavě)

- Začnu od povrchu - tedy důvodů nejvíce okatých, které v současnosti většinou bývají společností i jedincem víceméně reflektovaným spouštěčem. Budu se zabývat oblastí modelingu a reklam, důrazem na štíhlou postavu a kontexty, v jakých jsou prezentovány návody na hubnutí.

- Líčení současné situace doplním o exkurz do minulosti. Ten se bude týkat jednak vývoje a funkcí ženské módy, jednak historických forem a významů jídla a jeho odmítání.

- Plynule se pak pokusím vysvětlit, jaké funkce mělo a má odmítání potravy v minulosti a dnes, resp. jakých společenských a psychologických účinků tím jedinec s PPP dociluje.

- Zastřešující úvahou bude, co a proč je na PPP specificky ženské; jak se PPP doplňují se společenskou rolí ženy – oblastmi a způsoby, kde a jak se ne/může realizovat.

Média nás obklopují krásnými těly. Televizní pořady, filmy, reklamy, časopisy pro ženy i pro muže – všude se setkáváme s myšlenkou, že krásné, mladé a ŠTÍHLÉ ženské tělo je zárukou osobního štěstí. A bohužel: nejen zárukou, ale i podmínkou. Tato poselství jsou jak nepřímá, tak přímá. Ve filmech ztvárňují sympatické charaktery hezcí lidé. Těm se také v jejich filmových životech daří zpravidla dobře, na rozdíl od jejich méně přitažlivých kolegů. A krása = štíhlost = úspěch. „Budete-li štíhlá, bude se vám dařit. Budete-li štíhlá, budou vás mít ostatní rádi. Budete-li štíhlá, budete šťastná.“ Jako filmové hrdinky, jako ty krásné ženy z reklamy, jako modelky.

Vybavuje se mi „Foto-Love-Story“ z německého časopisu pro mladé dívky BRAVO-GIRL!: Obézní Anja je nešťastná. Její štíhlá kamarádka už má dávno chlapce, je oblíbená mezi přáteli, budí pozornost na diskotékách. Anja také budí pozornost – protože je tlustá. Tloušťka tvoří v příběhu osu jejího „charakteru“, odrážející se ve všech sférách jejího bytí. Především ústí v posměchu druhých a v sociální izolaci. A hle; najednou se objeví chlapec (pochopitelně ne tak přitažlivý, jako přítel její štíhlé kamarádky), který Anju miluje! Anja tomu nemůže uvěřit.

Je tu někdo, kdo ji má rád, takovou, jaká je – tzn. překvapivě navzdory její „ošklivé“ postavě! Chlapci dlouho trvá, než o tom Anju skutečně přesvědčí. Anja se totiž bojí, že ji hoch třeba jen vodí za nos a za rohem se jí spolu s ostatními vysmívá. Nicméně příběh končí šťastně: skutečně má kyprou Anju rád! Na poslední fotografii (polibek orámovaný srdcem) chlapec Anje předává dárek; namísto čokoládové bonboniéry dívku těší svazkem mrkví... Co to znamená? Teď už Anje nic nebrání v cestě za „štěstím“ (= štíhlostí); díky citovému naplnění a podpoře se jí určitě podaří zhubnout…Nejsem si jistá, nakolik tato Love story tělnaté dívky povzbudila. Nelze si nepovšimnout, že vyznění příběhu neústí v bezpodmínečném sebepřijetí; naopak se zde vznáší imperativ moderní doby: (nikdy nekončící) sebevylepšování.

Utvrzování v tom, že společenské a životní úspěchy jsou výsadou krásných a štíhlých, bohužel nepatří jen do oblasti intelektuálně nenáročné fikce. Podobně „přispěl“ například časopis Osobní lékař (duben 2002). V článku „Jak se stát štíhlým…“ okamžitě upoutají fotografie dvou žen (nikoliv mužů - navzdory koncovce adjektivu v nadpisu). Jedné sádlovitá kůže „teče“ v nepěkných pneumatikách, druhá je anorekticky hubená. První je něco kolem 50 let a rezignovaně sedí s cigaretou v ruce na pláži, druhá je upravená a nalíčená „dvacítka“, která s vypnutou hrudí a pažemi v bok hledí sebevědomě do dáli. První foto je „momentka“ a tělnatá žena zjevně nic netušila o fotografově zájmu. Na druhé fotografii ukazuje své špejlovité nohy v naaranžované póze modelka. Přestože podtitulek uvádí, že limitní „zdravou“ váhou na 170 cm výšky je 70 kg a „ideální váha by měla být dokonce ještě o nějaké to kilo nižší“, tipuji hubené dívce z fotografie na uvedenou výšku max. 45 kg.

Již samotné obrázky nám poskytly řadu, podle mého názoru zavádějících, informací. Skutečnou lahůdkou je však shrnutí osmi bodů „Za co může nadváha“. V prvním bodě, rozvedeném hned na sedmi řádcích (zatímco většina ostatních bodů je specifikována na řádku jednom), stojí:

„Nepřitažlivý vzhled – problémy ve škole a komunikaci s druhými lidmi (děti se svým „tlustým“ spolužákům posmívají, nadměrné pocení z nás činí objekt, jemuž se ostatní raději vyhnou), problémy s vyhledáváním zaměstnání (lidé s výraznou nadváhou špatně hledají místo), problémy v partnerském životě (obézní se hůře seznamují a pokud se stanou obézní v průběhu života, tak si zadělávají na nevěru partnera, které nás nepřitažlivý vzhled bude většinou odpuzovat).

Na druhém místě je „Ekonomická zátěž – konzumujeme zbytečně mnoho potravin, za které nesmyslně utrácíme peníze…“

Až třetí až osmý bod uvádí "potíže zdravotní" – jako předčasné opotřebení kloubů, cukrovka, vysoký krevní tlak apod.

Přinejmenším pořadí uváděných důvodů by podle mého názoru mělo být obrácené; zdravotní obtíže by měly mít jednoznačnou prioritu před „neúspěchem“ společenským – a to tím spíše, že se nejedná o ženský magazín, ale o periodikum na zdraví zaměřené. Nehledě na to, že „nepřitažlivý vzhled“ sice je někdy alespoň částečně pravdivou reflexí životní zkušenosti obézních, současně však článek naprosto pomíjí, že tato „danost“ je sociálně zkonstruovaná a že se právě svou argumentací na jejím upevňování podílí.

Tématem tělesné váhy v souvislosti s lékařstvím se zabývá také Petren N. Stearns (1997), který píše: „…kultura pomohla vytvořit vědecké obavy, udržuje přehnaná vědecká varování a medicínská zjištění pozdvihuje na morální vodítka.“ (str. 254). Medikalizací obezity dochází k zamlžování faktu, že trend hubnutí zdaleka není jen o zdraví. To, co současný lékařský diskurz prohlašuje za zdravé, je ve skutečnosti nikoliv biologickou, ale kulturní normou.

Přestože termín „poruchy příjmu potravy“ vznikl až v druhé polovině 20. století, diskutovat se o něm ve větší míře začalo v 70. letech (především v tzv. vyspělých zemích s vysokou ekonomickou úrovní) a do obecného povědomí veřejnosti proniká teprve v průběhu posledních (deseti) let, chování s tím spojené má své kořeny v hluboké historii. Podrobný rozbor by vydal na samostatnou studii, a tak zmíním pouze některé nejdůležitější body.

Nejprve bych ráda poukázala na paralely s bulimií. Fenomén přejídání a zvracení byl „přirozenou“ součástí římských či středověkých opulentních hostin. Po celý večer a noc se hodovalo z mís okázalého nadbytku, a když už tělo odmítalo v přísunu potravy spolupracovat, vyprazdňovali se hosté polechtáním brkem v krku, aby se vzápětí mohli vrátit k pochutinami přeplněným stolům. Je zřejmé, že tato obžerství se týkala jen určité společenské vrstvy a nekonala se každý den. Nicméně přejídání a zvracení zde bylo naprosto přirozenou součástí; daná společnost se nad touto svou praxí nikterak nepozastavovala. Opulentní hostiny a plýtvavé přejídání bylo výrazem přepychu, který si příslušná vrstva může dovolit. Tento typ zacházení s potravou byl nejen se samozřejmostí akceptován, ale dokonce vysoce oceňován. Historie zná případ panovnice, která byla svým nezměrným apetitem (zcela otevřeně „regulovaný“ zvracením) v pozitivním slova smyslu proslulá. Schopnost spořádat velké množství jídlo bylo interpretováno jako výraz osobní síly a moci (jak uvedu později, právě tyto vlastnosti naše kultura u žen systematicky potlačuje; síla a moc jsou „mužné“).

Také anorexie, kterou dnes známe jako nemoc, jež dokáže i zabíjet, nebyla v minulosti hodnocena záporně. Ba naopak; vzpomeňme si na bledé světice, beroucí na sebe veškeré utrpení světa a tišící jeho rány. Vzpomeňme si na bonton dámy, která „jí jako ptáček“. Vzpomeňme si ale i na křehké víly, „stravující“ se z nektaru květin. Ženy, které se v jídle omezovaly, byly považovány za obzvlášť ctnostné. Tento stereotyp „podivuhodně“ stále přetrvává; například tím, že můžeme rozlišit „mužská“ a „ženská“ jídla. Porozhlédneme-li se po talířích na stolech hostů restaurace, často zaznamenáme lehká jídla dam (zpravidla saláty v nejrůznější podobě) a vydatná jídla pánů (guláš s knedlíkem či „pořádný steak“ nechť mluví za sebe). Přestože díky extremizované touze po štíhlosti již mnoho dívek zemřelo a stále umírá vyhladověním, propaguje nadále reklamní, módní a filmový průmysl anorektické postavy jako ideál krásy !!!

Do ženských těl hluboce vepsané omezování se ve stravě koresponduje se zúžením jejich fyzického, psychického i sociálního prostoru. Dějiny nám pro to poskytují řadu příkladů. Vzpomeňme, jak se (především výše postavené) ženy svazovaly a omezovaly (či byly svazovány a omezovány ?) v pohybu těžkými a nepohodlnými róbami. Sukně a střevíce znesnadňovaly chůzi, šněrovačky braly dech, složité účesy bránily volnému pohybu hlavy. Šat korigoval pohyby těla a zmenšoval rádius pohybu vůbec – vázal ženy k domu a blízkému okolí, respektive je činil závislými na povozech a „péči“ druhých. Jejich – nepochybně ze lví části právě šatem a životním stylem (ne příliš pohybu, ne na slunce, šetřit se…) související – nemoci, mdloby a mnohdy i psychická nevyváženost je i muže utvrzovala v přesvědčení o ženské slabosti, nemocnosti a bezmocnosti. Bludný kruh.

Po staletí ukládané zvyky a způsoby fungují i dnes, přestože se změnily podmínky. Navzdory kalhotám ženy stále chodí „ženským“ krokem a při sezení nedávají nohy od sebe. Přestože je v pase nestahuje korzet, nimrají se při obědech v nízkoenergetických (to slovo již mluví samo za sebe; proč by asi ženy měly mít málo energie ?) salátech, respektive se o to mnohé snaží (linii těla již neformuje šat, o to usilovnější jsou snahy vtisknout kýžený tvar samotnému tělu).

Přestože společensky vyžadovaná tělesná linie svou absurditou poruchy příjmu potravy přímo implikuje, chápeme dnes anorektické a bulimické chování jako patologické. Jídlo, právě proto, že je „zakázané“, se stává obsesí. Anorektičky o něm celé dny přemýšlí a úzkostlivě minimalizují až anulují jeho konzumaci, bulimičky v záchvatech žravosti spořádají často lví porce a uměle vyvolávají zvracení. Společná je nespokojenost až nenávist k vlastnímu tělu, které nezřídka považují za odporně tlusté, nezávisle na reálné hmotnosti.

Častý je především odpor k vlastnímu břichu, které nemocným připadá ošklivě vypouklé; nabízí se paralela k nepřijetí potenciálního mateřství - reprodukční funkce dívek je koneckonců v důsledku sebedestruktivních jídelních návyků ve faktickém ohrožení (Langdorff 1985). Anorektičky si zpravidla neuvědomují, že jejich nejedení není normální. Bulimičky naopak ano, a přejídání i zvracení před ostatními tají. Anorektičky bývají pyšné na svou pevnou vůli a sebeovládání, bulimičky se hluboce stydí a nenávidí za svou slabost.

Obě formy zaměstnávání se postavou a potravou provází zpravidla sociální izolace; samota a opuštěnost bývají častým původcem a pozdějším průvodcem PPP. Nemocné se dále vydělují ze společnosti už jen na základě prostého faktu, že řada společenských situací se odehrává kolem jídla; jedení s rodinou či přáteli je současně symbolickým sdílením na mnoha dalších úrovních.

Navzdory všeobecně akceptovanému konstatování, že se na vzniku PPP rozhodující měrou podílí právě přehnaný důraz na štíhlost v naší společnosti, bývají bulimičky a anorektičky takto vystresované mediálním obrazem „Krásné a úspěšné ženy“ klasifikovány jako psychicky narušená individua. Díl zodpovědnosti je přičítán médiím, která šíří protichůdná a sotva realizovatelná poselství, nicméně s „postiženými“ se zachází tak, jako že nejsou v pořádku ony.

„PPP byly prezentovány jako poruchy žen, ale možná bychom se mohli ptát, zda nejsou spíš poruchou naší kultury ?“, ptá se Bridget Dolan (1994) v úvodu knihy Why Women ?. Ocitáme se v bludném kruhu samonaplňujícího se proroctví; bulimičky - a po určité fázi „nic se mnou není, daří se mi skvěle!“ zpravidla i chorobně hubnoucí anorektičky - se v důsledku také nenormální cítí. Své chování si kladou za vinu a často se trápí vědomím, že neznají zdroje, jak by své jídelní návyky vrátily zpět do „normálu“. Co je však normální ? Podle americké studie 80 – 90 % „normálně“ štíhlých žen jí tak, že se neustále pohybují na hranici hladu. Tedy „Jez do polosyta, pij do polopita!“, jak nám radí české přísloví či výše zmíněný časopis Osobní lékař ? Ale proč ? A hlavně: jak tuto míru určit ? Za rouškou „biologicky“ dané potřeby množství jídla se pánovitě pošklebuje norma kulturní…

Stephen Mennel a Katherine Simons (1989) ve sborníku „Bulimie. Zum Verständnis einer geschlechtsspezifischen Essstörung“ („Bulimie. K porozumění rodově specifické poruchy příjmu potravy“) popisují vývoj civilizace za poslední tři století, vedoucí ke zvnitřněné sebekontrole. Podle nich se lidé přejídali od nepaměti; až zjemňování společenského chování však vedlo k tomu, že se v současné době stydíme za to, pokud vybočíme z normy – a to nejen před zraky ostatních, ale i sami před sebou. Díváme se na sebe kriticky a máme sklony se trápit a trestat, pokud se nevejdeme do společensky žádoucího rámce.

Takovou sebekritiku podstupují v podstatně větší míře ženy. Odmala jsou vedené k tomu, aby potlačovaly vlastní agresi, braly ohledy na druhé a staraly se o jejich blaho - na úkor svého. Hutchinsonová (1994) ve sborníku Feminist Perspectives on Eating Disorders uvádí, že „…pro ženu úspěšný život znamená těšit druhé, být ve vztahu, být vybraná, patřit. Náš úspěch či selhání ve vyplňování těchto předpisů jsou podmíněny vzhledem našich těl.“; (str. 153). Doplňuje, že ženy postoj společnosti ke svým tělům internalizují a mají sklon vlastní tělesnou zkušenost potlačovat, v důsledku čehož ztrácí spojení samy se sebou a v „cizím“, zvěcnělém těle se cítí neúplné.

Také Habermas (1990) popisuje společenský tlak definovat ženu skrze její tělo, které se tak stává zdrojem její identity. Centrální je zde imperativ „líbit se!“ – tedy těšit druhé svým vzhledem. Výchova k orientaci na vztahy (spouštěčem bulimického či anorektického chování bývá nezřídka rozchod či odloučení od blízké osoby) souvisí se „zákazem“ projevů agresivity u žen, které podle Habermase ústí v chování autoagresivní. Dále uvádí, že se od ženy očekává sebeobětování a nezištnost – „žena nemá brát, ale vše dávat“. Přizpůsobivá žena tento ideál naplňuje buď v podobě anorektické světice, která vede perfekcionistické sebemrskačství až na hranici absurdity (jež končívá i smrtí) nebo jej prezentuje navenek, a „temné“ stránky sebe sama (= vlastní touha a „egoistická“ lačnost) autodestruktivně vybíjí v utajovaných záchvatech přejídání a následujícího očistného zvracení. Oba případy zapadají do modelu ženské socializace, která je nácvikem ignorance vlastních potřeb a vede k pocitu vlastní nepatřičnosti a nedostatečnosti.

Tento mechanismus je hluboce zasazen ve strukturách patriarchálního uspořádání společnosti a perpetuován dlouhodobým společenským vývojem. Podívejme se nyní blíže na historické souvislosti. Důležité jsou zde dva momenty: civilizační vývoj a společenské postavení ženy. Jak jsem již zmínila, dalo 17. století podnět k trendu sebedisciplinace. Vnější hlídání chování členů společnosti nahradila postupem doby zvnitřňovaná sebekontrola. Ta také způsobuje, že se dnes (alespoň ve většině případů) chováme civilizovaně a „slušně“, i když nás nikdo nevidí a za přestupky se rdíme. Mechanismus kontroly se přenesl i na úroveň kontroly nad vlastním životem, která se v souvislosti s modernizací a individualizací stala nutností.

V současné době každý ve větší či menší míře zodpovídáme za průběh vlastního života; sestavujeme životní plány, máme možnost – respektive povinnost – seberealizace. Současně s nabytou svobodou tak na svých bedrech neseme nepochybnou zátěž - závazek vlastní život smysluplně naplnit. Tento úkol je nelehký pro muže, a zdá se být ještě těžší pro ženy. Jejich socializace je totiž plná rozporů. Coby moderní ženy se mají se „realizovat“, a současně brát ohledy na druhé (především muže a rodinu). Média před nás staví obrazy úspěšných, na pracovním poli výkonných žen, a současně se od ženy vyžaduje být dobrou matkou a manželkou. Ještě ke všemu přitažlivou a svěží milenkou . Zkrátka Superženou. Fakt, že bezproblematické ztělesnění všech rolí je nemožné je sice diskutován, to však nic nemění na neutuchající potřebě a tlaku tento ideál naplňovat. Nehledě na to dává společenské uspořádání ženám daleko menší prostor ke skutečnému převzetí kontroly nad jejich životy. Kontrola váhy se tak může zdát přijatelným východiskem – polem, kde žena smí „řídit“ (mít vládu sama nad sebou), a v případě úspěchu sklízet obdiv společnosti.

I dnes stále platí, že ženy jsou v nesrovnatelně větší míře než muži hodnoceny podle toho, jak vypadají. Zatímco „klasická“ dichotomizace řadí muže do oblasti ducha, ženy spojovány s tělem . Synonymem pro mužské má být aktivně-racionální, nadřazené, normální, univerzální; spojené s veřejnou sférou, výrobou a správou, sebeprosazením a nezávislostí. Ženské naopak pasivně-emocionální, podřízené, jiné, skýtající prostor pro projekce; spojené s oblastí privátní, s reprodukcí, uspokojováním potřeb druhých a závislostí na nich (Thies, 1994). V důsledku toho se ženy více orientují na druhé a krotí své potřeby – jsou vedeny do úzkých prostor určitých normativních, „povinných“ pocitů (například soucit), a jiné jsou jim naopak upírány (viz například výše zmíněná agrese, „nezkrotná“ (proč by se měla krotit ?) vášeň, nedisciplinovanost a nekontrolovatelnost). Stále udržovaný model ženskosti tak odráží mužsko-racionální konstrukt (Focks, 1994; in: Thies, 1994).

Ženské činnosti jsou převážně činnostmi pro druhé, což ženy udržuje v závislosti na cizím uznání. Traduje se, že ženy jsou vnímavější než muži, snáze vycítí reakce druhých, a podle toho korigují samy sebe. Až na hranici (či za hranice) sebeodcizení – psychického i fyzického. Kolotoč závislosti na cizích normách, jejichž dodržování slibuje společenské přijetí, se může roztočit naplno.

Sebeodcizení je o to bolestnější, že moderní požadavek vnitřního vedení a sebekontroly předpokládá nalezení vlastní identity. Každý je zodpovědný za sebeuskutečnění, a identita se tak stává jedinou stabilizační kotvou. Jak už jsem však uvedla, jsou očekávání ohledně identity ženy značně problematická, neboť je tato nadále formována patriarchálními normami (výchova k bezmoci, pasivitě, čekání, orientaci na druhé, sebeobětování; požadavek chovat se méně kompetentně, inteligentně, méně se prosazovat – tedy vyhnout se vlastnostem, které moderní doba ctí a vyzdvihuje).

Důsledná aplikace patriarchálních požadavků ústí v závěru „má cena se odvíjí podle toho, nakolik jsem druhým schopná vyhovět“. To však není tak snadné – klasicky: pracovní nasazení ukrajuje čas strávený s dětmi, a naopak prostor věnovaný rodině a domácnosti znesnadňuje pracovní výkony. Požadavek štíhlé postavy je jednou z mála jasných, neprotichůdných norem, dláždících cestu ke společenské přijatelnosti. Navíc ženy, namísto aby zpochybňovaly tyto problematické společenské představy, zpochybňují v duchu principu „ovládaný se na sebe dívá pohledem ovládajícího“ sebe sama.

Zdroj: Denisa Palečková,FSV Karlova Univerzita, Praha, Magisterské studium sociologie

Převzato z portálu www.anabell.cz







Tento článek si můžete přečíst na webu Sebepoškozování
http://www.sebeublizovani.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.sebeublizovani.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=443