Sebepoškozování

Nevím co dál..
Publikováno: Pondělí, 14.10. 2013 - 09:40:02
Téma: Vaše tvorba


Narodila jsem se jako normální dítě...mám úžasnou rodinu...ale všechno se tak nějak zvrtlo na 1.stupni zš. Ve škole mě šikanovali, psychicky i párkrát fyzicky...jsem citlivka, takže jsem si to brala moc k srdci :( což jsem neměla...neměla jsem taky moc kamarádů.

Potom jsem přestoupila na jinou školu, kde to bylo o trochu lepší, ale přesto jsem z toho všeho a z učitelů začala mít školní fobii= panický strach chodit do školy. Přitom lidi z týhle školy byli a jsou super, nechápu to. Každý ráno je pro mě strašný...nechci žít. Je mi strašně blbě...chce se mi zvracet...klepu se a brečim a stojim v koutě...nemám ani sílu mluvit. Beru antidepresiva, ale ty mi moc nezabíraj. Taky jsem se poprvé řízla...asi před rokem a půl, strunou od kytary, teď už se řežu jen žiletkou..většinou na nohách a na rukách. Je to pro mě pocit úlevy...sice ne na dlouho, ale aspoň na chvíli zapomenu na tu psychiku.

Psychiatrička už nevěděla co s tim strachem (nikdo z dospělých neví o řezání) a tak mě dali do Motola na dětskou psychiatrickou kliniku. Za těch 36 dní co jsem tam byla poznala jsem nové kamarády...i když jsem věděla, že mi tam nepomohli tak jsem doufala, že už bude všechno lepší...ale ono nic...kamarádi, kteří vědí, že se řežu se na mě vykašlali...všechno je stejné...bude mi 16 a opakovala jsem kvůli tý fobii devítku. Mám ve škole jen pár opravdových přátel. Chci se z toho už konečně vzpamatovat, přestat se řezat...





Tento článek si můžete přečíst na webu Sebepoškozování
http://www.sebeublizovani.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.sebeublizovani.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=613