Sebepoškozování

Není lehké přestat...
Publikováno: Úterý, 26.11. 2013 - 23:15:40
Téma: Vaše tvorba


Již dlouho uvažuji, že bych vám se napsal svůj příběh, možná mi to pomůže, možná také ne... ale zkusit bych to mohla.

Narodila jsem se jako náhrada za moji starší sestru, která má DMO a je na invalidním vozíku. Rodiče se s tím nedokázali smířit, a tak si na zbytek věcí (pomoc v domácnosti apod.) pořídili druhé dítě, mě.

Nedokázali mě ale mít rádi, a to se projevilo i na jejich výchově, bohužel i na mém vztahu ke společnosti. Už ve školce jsem byla velmi nespolečenský člověk, všem jsem ustupovala, a když přišel první stupeň ZŠ, tak si spolužáci rychle zvykli na to, že za ně udělám DÚ, poradím jim v písemkách, a začali toho využívat. Přerostlo to až v šikanu, to bylo přibližně ve 3. třídě. Tehdy jsem také poprvé začala s řezáním. Situace doma tomu vůbec nepomáhala.

Tak to pokračovalo 2 roky, úspěšně jsem vše skrývala, byla jsem přece premiantka třídy, která nemůže mít žádné problémy...

Poté jsem nastoupila na gymnázium, kde to po pár týdnech bylo úplně stejné. A já už s tím byla smířená. Jenže potom přišla další rána. Otec mě začal sexuálně zneužívat, a já to nikomu nemohla říct, ani bych to nedokázala. Jednak jsem věděla, že mamku má opravdu rád, a ona jeho taky. Nevěřila by mi. O 2 roky později se na mé řezání shodou náhod přišlo. Spadla jsem z koně, a skončila jsem v nemocnici. Tam už se nic zatajit nedalo. Skončila jsem na téměř 4 měsíce v psychiatrické léčebně, kde jsem se "vyléčila". Popravdě řečeno, celou dobu jsem se přetvařovala, jenom proto, aby mě pustili, a já se mohla řezat s klidem dál.

A tak to šlo až do letošního jara. Tehdy jsem poznala jednoho úžasného kluka, který mi změnil život, a dokonce jsem s jeho pomocí s řezáním skončila. Jenže nic není tak dokonalé, a on se se mnou začátkem školního roku rozešel. Skončila jsem opět na dně, a mám pocit, že veškerá snaha byla marná. Jsem na tom mnohem hůř, než jsem byla na jaře. Doma se to taky nezklidnilo, otec se ke mě chová stále stejně, a já jsem pořád ta skvělá premiantka, která na celém nižším gymnáziu neměla ani jednou na vysvědčení dvojku...

Jenže k čemu mi jsou známky, když vím, že nikdy nebudu schopna vyjít mezi lidi beze strachu, bez obav, že na to přijdou; když vím, že lidem nedokážu důvěřovat, a permanentně se pouze přetvařuji, že se mám dobře, všechno je fajn... Jenže vím, že vše bude fajn až po smrti.





Tento článek si můžete přečíst na webu Sebepoškozování
http://www.sebeublizovani.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.sebeublizovani.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=617