Sebepoškozování

Člověk je jedinečná osobnost, nezabíjejte ji.
Publikováno: Pátek, 18.04. 2014 - 18:08:45
Téma: Vaše tvorba


Ahoj. Je mi 14 let a chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh se sebepoškozováním a zároveň vám dát dejme tomu motivaci přestat si ubližovat. Všichni, každý z nás je jedinečná, nenahraditelná osobnost, někdy je to těžký, ale zkuste ji neničit a neubližovat ji.

Můj příběh začíná někde v prosinci 2012, kdy jedna kamarádka přišla do školy celá skleslá, a po dlouhém vyptávání jsem se dozvěděla, že se s ní rozešel kluk. Ten den jsme měli tělocvik a v šatně jsem si všimla drobných řezanců na opačné straně od žil na ruce. Dál jsem to s ní neprobírala, ale mně samotné to pořád trčelo v hlavě. Proč to udělala, co jí k tomu dohnalo? O pár dní později jsem spala u jedné, jiné kamarádky a s tou se taky rozešel kluk, utěšovala jsem jí celkem dlouho, ale ona se zamkla na záchodě a pak jsem jen viděla, jak jí z ruky kape malinko krev, řekla mi, ať to neřeším, že to pro ni bylo jediné východisko, nevěděla jak jinak se s tím vypořádat a tohle že jí ulevilo. Přibližně o týden později se i semnou kluk rozešel, sice to byla taková dětská láska ale měla jsem toho kluka vážně dost ráda a vzalo mě to. Zkusila jsem to taky, pořezala jsem si stehno a tehdy to všechno začalo. Vrátila jsem se k tomu až v létě 2013, sice opět kvůli nešťastné lásce, ale tentokrát i kvůli mámě. Nevěděla jsem co dělat, tenkrát jsem se hrozně uzavřela do sebe, každý večer jsem brečela a venku se přetvařovala, před kamarády a před mámou která tehdy hrozně pila. Začala jsem chodit ven s jedním klukem, kterému bylo tehdy 15. Hrozně jsme si rozuměli, přestala jsem být tolik uzavřená do sebe a normálně jsem se zase usmívala. S tím klukem a dalšíma pár lidmi i mojí nejlepší kamarádkou jsme se pravidelně scházeli na našem místečku. Začínala jsem toho kluka mít víc a víc radši. Jednoho krásného studeného zářijového večera, kdy jsem seděla na kapotě auta a byla zabalené do mikiny toho kluka, objímali jsme se a poté i líbat. Další týden se to takhle každý večer opakovalo, ale potom si mě přestal všímat, nevěděla jsem co se děje než mi jeden z té partičky, jeho kámoš, oznámil, že jsem prý moc malé dítě na něj. Já se z toho tenkrát hrozně zhroutila, týdny ubíhali a já skoro každý večer probrečela, řezala jsem se do žil, krve ze mě teklo jak z vola, řezala jsem se do stehen, všude co to šlo a když už to nešlo, tak jsem si strhávala strupy, nebo ty rány rozřezávala znova. Za tou partičkou jsem docházela s kamarádkou pořád, podotýkám, byly jsme tam nejmladší. Nějak v listopadu se semnou ten kluk začal znovu bavit, byla jsem ráda a celkem jsem byla na sebe za všechny ty jizvy naštvaná, ale prostě v tu chvíli jsem nevěděla jak jinak se z těch depresí dostat, když na mě doma v jednom kuse řvala opilá máma a ve škole se mi to taky hroutilo, šlo to jedno s druhým. Zlomový bod přišel v polovině prosince 2013 kdy mně a kamarádce ten kluk oznámil, ať se tam už nikdy neukazujeme. Bez jakéhokoliv vysvětlení. Já do toho spadla opět, nevěděla jsem už vůbec jak dál, probodávala jsem si kůži sterilníma jehly, kamarádi se na moje řezance ptali, ale já neodpovídala, na tělocviku bylo dost obtížné to skrývat. Jednou jsem se málem pokusila i o sebevraždu, předávkování prášky, ale nedokázala jsem to. Nemluvila jsem skoro s nikým, pomalu ani se svou nejlepší kamarádkou, která to taky nenesla moc dobře, ale ne tak špatně jako já. Jednoho dne, myslím, že to byl únor 2014, jsem musela na odběry krve, samozřejmě, že si doktorka řezanců co se začaly pomalu měnit na jizvy, jelikož jsem se začala pomalu cítit lépe, všimla a informovala mámu. Tu ale ovšem nezajímalo proč, ale spíš mě místo toho hrozně seřvala a zmlátila, já se ten večer pořezala hodně silně do lýtka, to bylo jediné zatím nepořezané místo.

Další den ráno jsem ale vstala a řekla jsem si, že s tím chci přestat, ale že to prostě nedokážu sama, věděla jsem, že to je běh na dlouhou trať. Našla jsem si kamarádku, co studovala psychologii, třikrát jsme se spolu i sešly, hodně mi pomohla, dostala mě z nejhoršího, potom se musela odstěhovat do jiné země, nevím co je s ní teď, nejsme v kontaktu. Ale moc jí děkuju! Nejsem ze všeho ještě venku, mám čas od času chuť si ten pocit uvolnění oživit, ale za ty dva měsíce, jsem se pořezala čtyřikrát a slabě. Myslím si, že jsem zatím na dobré cestě, našla jsem si i o dva roky starší přítelkyni (obě jsme bisexuální) co si sebepoškozováním taky prošla, ale už je z toho pár měsíců venku, moc mi pomáhá, už jen tím, že semnou tráví čas a pomohla mi, abych nemyslela nad minulostí, protože jí stejně nemůžu změnit a za to jí moc děkuji.

A tobě taktéž děkuji osůbko, za to že jsi si našla čas na to abys si přečetla můj příběh a jestli jsi na tom podobně jako jsem byla já před pár měsíci, tak tě moc prosím abys taky bojovala jako já, protože věř, že bude líp ! :-)





Tento článek si můžete přečíst na webu Sebepoškozování
http://www.sebeublizovani.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.sebeublizovani.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=626