Sebepoškozování

Jsem jiná - můj příběh
Publikováno: Čtvrtek, 11.08. 2016 - 23:38:18
Téma: Vaše tvorba


Ahoj neznámý človíčku, který ses rozhodl věnovat trochu času k přečtení mého příběhu. Vlastně moc nevím jak začít, je toho hodně a přitom ne zas tak moc, podle toho, jak to kdo bere a co si kdo zažil. Předem se omlouvám za ten zmatek, je pro mě dost obtížné formulovat všechny mé myšlenky do souvislého textu...

Je mi teď 14 let, ale nejsem jako ostatní ,,děcka" mého věku. Částečně proto, že jsem na vozíku, a tak musím řešit jinačí věci než kecy typu kdo s kým spal a která učitelka je větší kráva, popravdě mě takový řeči dost vytáčí, protože v životě mám důležitější starosti. Už od malička mám pocit, že jsem mentálně úplně jinde než mí vrstevníci, ale přibližně v půlce sedmý třídy jsem jim skoro přestala rozumět, prostě nejsem normální teenager. Jenže já vůbec nejsem normální a nikdy nebudu! Před (víc než) rokem jsem byla na operaci páteře, strávila jsem asi měsíc v nemocnici a pak jsem doma půl roku musela jen ležet a všechny smysly jsem měla dost otupený, takže jsem se nezvládla doučit na přeskoušení... A tím to začalo.

Správně bych teď měla být v devítce, ale nejsem. Opakuji osmou třídu! Myslela jsem si - namlouvala jsem si, že to zvládnu, jenže to byla blbost, vůbec to nezvládám. Změnu třídy už jsem jednou zažila, ale tenkrát jsem přešla na jinou školu (a celá moje třída se vzápětí stejně rozpadla), teď však musím potkávat bývalé spolužáky každý den. To mi pořád připomíná, o co jsem přišla, a jejich nepřítomné pohledy jako by hlásaly ,,Pro nás jsi neznamenala tolik, jak si myslíš!", kdyby jen věděli, čím jsem trávila prázdniny (a marně). Pak to taky trochu způsobila moje kamarádka, která začala tvrdit, že se zabje, a tehdy jsme společně začaly se SP, v tu chvíli mi to přišlo jako skvělé (rádoby) přechodné řešení. Netušila jsem, jak rychle do toho spadneme, a teď netuším, jak z toho ven.

Pak je tady ještě jeden memší problém v mé hlavě - pořád se starám o ostatní, beru na sebe jejich problémy a starosti nebo se snažím někoho zachraňovat a všem chci pomáhat. Neumím moc myslet na sebe a neumím se mít ráda.

Mám pocit, že jsem pro všechny jen přítež, beze mne by to měli lehčí, všecno by bylo jinak... stačilo by pár silnějších prášků a měli by klid, ale to já neudělám (aspoň zatím ne),protože vím, jak bych jim tím ublížila. I když jim ubližuji i tím, že vůbec žiji a stejně by jim ublížilo to, kdyby zjistili, že ubližuji sama sobě (a je těžký skrývat jizvy, když mě rodiče převlékají a koupou). Máma je naštvaná a smutná, protože už s ní skoro nemluvím, ale já ji chci jen ochránit od ,,toho všeho".

Už opravdu nevím, co mám dělat, když všechno dělám špatně (tedy jednu věc umím docela dobře a to je přetvařování), ale zvládnu to, musím, jen nesundávat masku a přečkat zlé časy, to si pořád opakuji, abych tomu alespoň trochu uvěřila.

Nechci tvrdit, že je vše marné a už vůbec nechci někoho demotivovat... a vím, že někdo na tom může být mnohem hůře a já si nemám na co stěžovat.

Skoro s nikým se nemůžu jen tak bavit, už si ani neumím najít nové přátele, hodně jsem se změnila a uzavřela do sebe. Nevadí mi se někomu svěřit, jen nechci zatěžovat ostatní svými starostmi, a tak to v sobě už dlouhou dobu dusím, snad alespoň tobě to říct mohu, protože mě neznáš, čteš si to dobrovolně a možná jsi na tom podobně.

Děkuji ti, že jsi věnoval/a čas mému příběhu a přeji ti hodně štěstí v tvém životním boji.





Tento článek si můžete přečíst na webu Sebepoškozování
http://www.sebeublizovani.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.sebeublizovani.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=638