Sebepoškozování

Každá moje jizva
Publikováno: Středa, 03.05. 2017 - 20:44:11
Téma: Vaše tvorba


Ahoj, chtěla bych vám napsat můj příběh..:) Začala to ve 12ti když jsem se začala bavit s jedním starším klukem od nás.. celkem se mi líbil byl hodný..mě bylo skoro 13 a nějak jsme spolu jakože začali "chodit" jenomže po nějaké době začal být zlej a nepříjemnej..hádal se a jednoduše stálo to za prd. Jednou jsme byli spolu sami..a ..už si to ani moc nepamatuju- možná nechci.. A ani ted to nechci nějak do podrobna popisovat..určitým způsobem mě donutil aby jsme se spolu vyspali.. To bych možná ještě nějak ve svých 13ti letech rozdýchala ale pak jsem zjistila, že jsem těhotná..

Teď když o tom píšu tak se mi z toho nedělá moc dobře.. když jsem to oznámila rodičům musela jsem na potrat- a tím to všechno začalo. Pamatuju si, že od doby co jsem se probudila z narkozy jsem byla jiná..hodně jiná. Moje chut do života byla někde fuč, dýchání mě bolelo a každej pocit co se ve mě tvořil by..jinej..těžkej..seděl na mě jako závaží.. samozřejmě moji rodiče hned po potratu udělali velké zákazy na chození ven, bývání samotné doma.. ještě se to zhoršovalo.. už ani nevím proč a jak jsem k tomu přišla ale začala jsem se prostě řezat, pálit, škrábat..

mezi mým 14-15 rokem jsem došla k doktorce kde jsem se svlékla a ona se na mě dívala vyděšeným výrazem. Ani mě ve snu nenapadlo že by si mohla všimnout mých pořezaných zad, rukou, stehen, lýtek, ramen a nártů (dobře teď uznávám že nechápu jak jsi toho nemohli všimnout i rodiče..) Poslali mě k psychologům a psychiatrům..napsali mi prášky na spaní protože jsem nemohla spát- jakože vůbec a když už jsem usla měla jsem noční můry.. každým dnem mi bylo hůř a hůř...myslím že jsem se nemohla srovnat sama se sebou a s lidma z okolí..každopádně můj pohled na život nebyl nijak fajn.. občas jsem se zkoušela oběsit ale něco ve mě mi to pořád nedovolovalo..pak jsem si lehla na koleje a byla přesvědčená ale kamarád co venčil psa mě viděl a odtáhl..přestávala jsem jíst a občas jsem po jídle zvracela.. do dneška (je mi necelých 17) mám problémy s váhou a s příjmem jídla ale nikdo to neřeší(pořád se udržuju na váze 40-45kilo takže to s mojí malou výškou není takový problém)..

každopádně jsem se potom zkusila i předávkovat.. měla jsem napsaných tak 8 dopisů na rozloučenou ale jediný kdo je kdy četl jsem byla já..nevím..vždycky mi něco zabránilo umřít..máma, kamarádi a moje vědomí.. Jednou právě když to máma zjistila okamžitě mě poslala na psychiatrii..nevím jak ostatním ale byla jsem tam dva měsíce a celkem mi to pomohlo srovnat si všechno v hlavě..prvních pár týdnů jsem myslela že se můj mozek zblázní ale možná mi asi zabrali prášky které mi dávali a můj mozek se klidnil..už neměl tolik myšlenek a už ani né na smrt..začala jsem si sebe samotné vážit..Když jsem odešla bylo pro mě těžký se vrátit do reality..

Myslím že prvních pár měsíců jsem trpěla paranoiou.. chvílema-jelikož jsem se nechtěla řezat- jsem se bila..měla jsem obrovský modřiny a vždycky jsem říkala kde a jak moc jsem bůh ví jak spadla ale lhala jsem... všechny jsem si dělala sama..bylo mi těžko..hodně věcí mě trápilo..pak jsem už šla na střední.. byla jsem na intru a tam mě hodně věcí zkazilo...začala jsem na intru chytat záchvaty kdy jsem si dořezala nohy nebo pálila si do rukou kolečka (v obchodě jsem koupila skleněnku kterou jsem nahřívala a pak si ji pokládala na ruku.. dnes si ze mě dělají spolužáci srandu že jsem chobotnička) a seděla v jednu ráno na schodech (měla jsem pokoj až v 9tém patře a vychovatelé hlídali níž..) a brečela..kolikrát mě holky objímali dekama a měli o mě strach...nevím proč ale začala jsem se chovat jako levná holka...všechno mi začalo být jedno..nevadiloo mi už tolik že žiju ale spíš mi to bylo ukradený...spala jsem tak se 7mi klukama..dneska si uvědomuju že jsem si nevážila toho co mám a sebe samotný..mám chvíle kdy mě popadne chut si něco udělat ale už mi to nedovolí. v pololetí 1.ročníku jsem šla s kamarádkou do nákupního centra a chodili jsme s jedním batohem..měla ho ona a pak jak jsme odcházeli mi ho dala a já začala pípat..moje máma mě od té chvíle dala pryč ze školy, z internátu...i přesto že jsem nic ukradnout nechtěla, že jsem to neudělala.. druhé pololetí jsem dochodila na školu která byla blíž a byla soukromá..potkala jsem tam kluka který byl v posledním ročníku. Zamilovala jsem se .:) ale doopravdy, musím říct že jsme spolu do teď a musím říct že díky tomu člověku jsem se sklidnila, začala si života více vážit a našla jeho cenu.. bohužel naši školu na které jsem poznala plno úžasných lidí včetně mého přítele museli zavřít protože měli málo žáků...

Dneska dojíždím na výtvarnickou školu a i přesto že mám nehorázně stresující dny a s mými rodiči poslední dobou není taková domluva..už se neřežu..a jsem za to ráda..protože jsem neubližovala jenom sobě ale všem lidem okolo mě kteří mě měli rádi..dneska už nemám tolik přátel jako kdysi.. možná žádné..ale mám svoje umění, lásku, soukromou školu a rodinu. A tohle jsou věci které za ten život opravdu stojí.. i když možná nejsem ta nejhezčí holka na světě a nejsem bohatá..mám věci co mě dělají štastnou i z maličkostí.. a někdy.. jen tak když mě něco bolí..napíšu dopis..né pro mámu, né pro tátu, né pro lidi, pro sebe. Pro svoje minulé já..a každý dopis začínám větou "Každá moje jizva" protože Každá moje jizva mi připomíná že žiju a že dokud tam budou, budu vědět že bolest není opravdová, protože když je něco co máte rád, bolest už nebude nikdy taková jako byla kdysi. S pozdravem Kateřina :')





Tento článek si můžete přečíst na webu Sebepoškozování
http://www.sebeublizovani.cz

Tento článek najdete na adrese:
http://www.sebeublizovani.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=646